MVDr. Dominika Švehlová - Škola lehkosti

1. Škola lehkosti Philippe Karla

Sun, 11 Aug 2019 19:44:00 +0000

V současné době je tento francouzský jezdec, trenér, dřívější člen Cadre Noir v Saumuru a autor několika knih znám především coby neúprosný kritik moderní „sportovní“ drezúry. Ta je charakterizovaná zarolovanými koňmi máchajícími ve falešném prodloužení předníma nohama, kteří sice dokážou odšlapat jakýkoli cvik požadovaný v úlohách GP, ale základy skutečné drezurní gymnastiky a postupná příprava, respektující veškerá pravidla rozvoje shromáždění, se jich ani nedotkla.

Philippe Karl, zastánce de la Guérinierèho i poněkud neuznaného Bauchera, vede proti těmto metodám, které považuje za násilné a bezohledné vůči koni, boj slovem i činem. Napsal odvážnou a velmi diskutovanou knihu „Irrwege der modernen Dressur“ (= omyly moderní drezúry), v níž vysvětluje své postoje i metody, a několik let vede takzvanou školu „lehkosti“ („School od Légèreté“), jejímž cílem je během deseti čtyřdenních seminářů proškolit posluchače, aby byli schopni složit zkoušku a jeho učení předávat dále.

Už delší dobu se zajímám o jeho názory na ježdění a práci s koňmi, protože mě velmi oslovily, takže když jsem loni v létě náhodou zjistila, že od roku 2007 začíná další běh jeho školy jen kousek od Vídně, neváhala jsem a přihlásila se (bohužel z finančního důvodu pouze coby pasivní divák a ne aktivní jezdec). Začátkem února 2007 proběhl první čtyřdenní seminář, na němž jsme se vlastně s Philippem Karlem a jeho metodou seznámili, a začali jsme se učit první písmena abecedy „légèreté“, abychom z nich v dalších seminářích mohli začít skládat slova a věty. Ty čtyři dny strávené v Rakousku v celodenní společnosti tohoto inteligentního, příjemně vystupujícího a velmi ochotného Francouze mě opravdu nadchly (což není nic snadného!), a přestože se s některými jeho názory nemůžu zcela ztotožnit, velmi mě oslovila i jeho praktická práce s koňmi.

Seminář se konal v jezdecké hale na statku Marienhof ve Spillernu, což je městečko nedaleko Vídně. Každý den jsme zde začínali okolo osmé hodiny, od čtvrtku do soboty zde P. Karl trénoval postupně 8 koní, každého 45 minut. Trénink byl velmi srozumitelný i pro diváky, kteří stáli na ochozu na úrovni jízdárny (obr. 1). P. Karl mluvil do mikrofonu a snažil se pracovat tak, abychom všichni jasně viděli, co se děje. Vše komentoval, vysvětloval každičký svůj počin i konání jezdce či koně. Celou dobu se vše natáčelo na video, profesionální fotografka fotila. V půl šesté večer jsme se pak všichni sešli v klubovně na hodinách teorie, kde jsme měli možnost klást dotazy a poté se seznamovat s podstatou jeho jezdecké filozofie. Končívali jsme okolo osmé hodiny večer. V neděli se pracovalo po lotech, nejdříve hodina práce na ruce a pak skokový trénink.

Philippe Karl vysvětluje. (Foto: Brigitte Stransky)

Philippe Karl si aktivní účastníky (tedy jezdce s koňmi) vybíral na základě videa, které mu měli poslat. Snažil se, aby sestavil co nejrozmanitější spektrum dvojic. Cílem tohoto tříletého kurzu bude dotáhnout všechny dvojice na takovou úroveň, aby byli schopni lehce, nenásilně, s respektováním všech pravidel klasického ježdění předvést cviky nejvyšších drezurních soutěžních úloh; samozřejmě s ohledem na pohybové dispozice jednotlivých koní. Neboť, jak Karl říká, i vysoká drezúra je pro každého, ne jen pro talentované koně současných profesionálních chovů. Drezúra je učení se vzájemné komunikaci, která je základem pro postupné gymnastické zlepšování pohybu koně. První hodinu nám všem jezdci své koně představili, vysvětlili nám svůj problém (všichni do jednoho stáli před situací, kdy „už neví, jak postupovat ve výcviku dál“), ukázali svůj styl práce s koněm. Philippe Karl pak dvojici okomentoval, řekl, co vidí jako chybu, co jako přednost, a hlavně jak by teď začal s koněm pracovat. Sám si pak na koně sedl a „zahájil nápravu“. Další dny už jezdci se svými koňmi pracovali pod jeho vedením sami.

Hnědý angloarab měl očividně velké problémy se svým jezdcem, který neustále máchal rukama ve snaze vyrobit přilnutí, a nohama, ve snaze koně upobízet dopředu. Výsledkem byl zarolovaný kůň na předku utíkající od rádoby přilnutí, kdy se střídalo povolení otěží a následné cuknutí do huby, se zádí táhnoucí se daleko za zbytkem těla. Philippe Karl s koněm nejdříve chvíli pracoval ze země, ostatně jako se všemi ostatními. Prvním písmenem jeho abecedy je totiž vysvětlit koni, že zvednutí udidla do koutků je signál pro odžvýknutí, povolení huby a změknutí v čelistním kloubu (viz také obr 4). Kůň má říct „ano“. Toto odžvýknutí považuje za absolutní základ veškeré další práce, neboť podle něho je uvolněná huba základem uvolnění celého koně. Potom koni ukázal stejný signál ze sedla – zvednout ruce a potáhnout udidlo postupně výš a výš do koutků, až kůň hubou povolí, pak jdou ruce opatrně a za udržení přilnutí dolů do výchozí polohy. U koně, který se roluje, je tato výchozí poloha vždy vyšší, než jsme zvyklí vídat, tím jezdec udržuje koně měkkého, ale přitom s hlavou poněkud nahoře. Kůň se tak znovu učí důvěřovat ruce a neutíkat za kolmici. Ve chvíli, kdy se kůň chtěl opět zarolovat, Karl ruce zvedl, nechal odžvýknout a povolil. V kroku, lehkém klusu. Klidná holeň a spravedlivá ruka, občasné umožnění koni se trochu vytáhnout dopředu (ale ne dolů, aby se nezaroloval) způsobily, že angloarab po 15 minutách s Karlem na hřbetě chodil o 100 % lépe. Další dny se o stejnou věc snažil i jeho majitel; jezdil bez třmenů (obr. 2, zatím ještě jezdec neví, kam ruce a nohy dát) a Karl dbal na to, aby koni nedovolil jít ani na chvíli za kolmici. Na obr. 3 je stejná dvojice čtvrtý den kurzu, očividně už oba začínají lépe koordinovat své tělo.

Nekoordinované pomůcky jezdce první den... (Foto: Brigitte Stransky)

... a přece - čtvrtý den už jim to docela šlape. (Foto: Brigitte Stransky)

Podobný problém – utíkání za kolmici - mělo více koní. Hnědý lipický valach, který byl příliš tuhý, neuměl se vytáhnout a čas od času řešit svoji situaci útěkem za kolmici. Bílá kladrubská klisna, která zarolováním řešila jakoukoli méně citlivou pobídku rukou „zapíchnutých“ u kohoutku. Jezdkyně obou těchto koní měly v současné době poměrně častý problém: za každou cenu držely ruce vedle sebe u kohoutku koně, neuměly je od sebe oddělit, neuměly uvolnit hubu koně, ruce pouze táhly dozadu nebo pevně držely na svém místě. Philippe Karl je nejdříve nechal odžvýknout ze země, ukázal jim ohýbání krku do stran, to vše zopakoval i ze sedla. Koně pak jezdil s hlavou poněkud výš a otevřeným týlem, aby zabránil zarolování. Nechával je opatrně vytáhnout, ale ve chvíli, kdy koně utekli za otěž, je hned vysokou rukou zvedl a nechal odžvýknout. Bylo zajímavé sledovat, jak tuto proceduru všichni koně rychle pochopili a bez jakékoli známky odporu se jí poddali. Uvolněná huba byla velmi rychle následovaná uvolněným krkem a celkovým uvolněním původně svázaných chodů.

Trochu větším oříškem byl skvrnitý holandský valach, který měl sice krásný exteriér a dobré chody, ale byl velmi temperamentní, až nervní, a patrně z těchto důvodů byl naučen chodit s krkem sice vzpřímeným, ale zato hlavou dokonale zarolovanou za otěž. Jeho kroky byly bez prostoru a unáhlené. Jezdkyně se na něm spíš vezla. V tomto případě, po počátečním vysvětlení signálů pro odžvýknutí (obr. 4), ohnutí krku a natažení ze země a sedla, se Philippe Karl, a potom i jeho jezdkyně, snažil přimět valacha k neustále činné hubě a častému vytahování krku dopředu a dolů bez zarolování. Na obr. 5 drží jezdkyně v rukách bičík naležato, protože měla stále tendenci stahovat ruce těsně k sobě a působila jimi velmi tvrdě. Chody koně se i přes poněkud větší „natvrdlost“ jezdkyně výrazně zlepšily, prodloužily a zpomalily, kůň se uklidnil a začal se projevovat jeho vrozený pohybový talent.

První krok uvolnění huby - vytáhnout udidlo ke koutkům. (Foto: Brigitte Stransky)

Kůň začíná mít snahu natahovat se dopředu a dolů za udidlem. (Foto: Brigitte Stransky)

Poněkud jiný problém měl hnědý westfálský valach s úžasným pohybem, naježděný do stupně S-ST. U něho nebyl ani tak velký problém se zarolováním, ale s tím, že jeho jezdkyně ho holení doslova mačkala ke každému kroku. To se projevilo především při práci na dvou stopách, kdy kůň ztrácel kmih a pohyb tak vyzněl do prázdna. Philippe Karl začal takzvanou „leg lesson“, čili ho učil ihned reagovat na holeň a pak si udržovat stálé tempo, dokud si jezdec neřekne o změnu. Porozumění holením je druhé písmeno abecedy „légèreté“. Nejdříve pracovali ze země. Karl chtěl po koni na stěně okamžité vykročení na dotyk tušírky za podbřišníkem a nebo na malém kruhu okamžité ustupování zádí ven na dotyk tušírky na záď ze strany. Pokud kůň ihned nezareagoval, tušírka začala se zesilující intenzitou koně klepat, když poslechl, hned přestala. To stejné prováděli ze sedla. Nejdříve zastavení – krok, pak krok – klus, nakonec i zastavení – klus a poté cval, vždy nejdřív holeň, pak tušírka se zesilující inetnzitou, jakmile kůň poslechl, tušírka přestala a holeň byla jen pasivní. Když kůň jde požadovaným tempem, jezdec ho nesmí pobízet! Pak přechod dolů a veliká pochvala. Karl zásadně nebrzdí koně holení! Protože podle něho je holeň signálem pouze pro pohyb vpřed. Podobně pracoval i na malém kruhu s ustupováním zádě ven, což je příprava na správnou reakci na pobídku holení do strany. Kůň vše pochopil během pár chvil, takže se pak nechal rozejít na lehký dotyk holení, udržovat velmi svižné tempo, zastavit se nechal změnou držení těla jezdce a lehkým zvednutím rukou. Když si na koně sedla jeho jezdkyně, sama byla u vytržení, jak je její kůň plný energie, přitom ovladatelný a lehký na pomůckách.

Čtyřletá andaluská klisna měla problémů hned několik. Byla ještě poněkud rozjívená a jezdecky nevychovaná, ráda se loudala a protože byla ježděná na plastovém nelomeném udidle bez nánosníku, naučila se vytahovat jazyk nahoru. Zde Karl opět nejdříve uvolňoval její hubu a týl, aby jazyk spustila dolů a měla měkkou čelist, pak i ji učil „leg lesson“, což se mladé dámě moc nelíbilo a zpočátku měla i snahu po tušírce kopat. Zřetelné a důsledné pokyny a následná pochvala ji však přesvědčily ke spolupráci. Po následující dny byla už ježděná na jednou lomeném udidle typu Fulmer (obr. 6, kde pracuje její majitelka na uvolnění huby a ohnutí krku) s anglickým nánosníkem a její spolupráce s jezdkyní se zlepšila. Ta měla za úkol hlídat si velmi citlivé ruce a působit na hubu klisny každou rukou zvlášť, tedy ne vedle sebe zapíchnutými na kohoutku a táhnoucími dozadu.

Jezdkyně učí mladou andaluzanku uvolnit hubu a ohnout krk. (Foto: Brigitte Stransky)

Westernová dvojice měla úplně jiný nedostatek. Bílý kříženec araba byl poslušný, pracovitý, ale neuměl se uvolnit v týlu, ohýbat se a jít na měkkém přilnutí. Měl tendenci chodit s krkem vytaženým dopředu jako tyčka. Philippe Karl ho, jako obvykle, nejdříve naučil ze země odžvýknout, ohnut krk na obě strany a pak zároveň v ohnutí i vyklenout týl. Požadavky zopakoval ze sedla a na tom i další dny pracoval jeho jezdec. Práce na kruzích, vlnovkách s (zatím) přehnaným ohýbáním krku a klenutím týlu výrazně zlepšila i pohybový projev tohoto nenápadného chlupatého koníka (obr. 7).

Původně krk jako tyčka, nyní na přilnutí s ohnutým týlem. (Foto: Brigitte Stransky)

Poslední dvojice, slečna na bílém rakouském teplokrevníkovi, neměla vážnější problémy. Podle způsobu ježdění bylo vidět, že už je s metodou Philippe Karla částečně seznámená, takže dolaďovala pod jeho vedením uvolnění čelisti, krku a týlu, poslušnost na pomůcky a postupně přecházela k práci na dvou stopách.

Čtyřdenní „nalévárna“ rozhodně potěšila koně, kteří byli v neděli viditelně uvolněnější a „poslušnější“ na pomůcky, zlepšil se jejich pohyb (viz obr. 3). Byť zatím jen na jednoduchých kruzích či vlnovkách nebo osmičkách. Jezdci už byli trochu rozpačitější, mají před sebou poctivou práci na zlepšení své koordinace – až do konce června, kdy se bude konat další čtyřdenní seminář.

2. Škola lehkosti Philippe Karla: Trocha teorie

Sun, 11 Aug 2019 19:00:00 +0000

Konečně jsem se dostala k sepsání reportáže z druhého kurzu školy „légèreté“ francouzského jezdce a trenéra Philippe Karla, který se konal v červnu 2007 v jezdeckém areálu Marienhof ve Spillernu u Vídně. Díky krásnému počasí jsme se všichni přesunuli z haly na venkovní jízdárnu, kde jsme ve stínu košatých stromů strávili další čtyři velmi zajímavé, poučné a příjemné dny.

Pokud bych shrnula činnost jezdců a koní během tohoto druhého kurzu, dalo by se říct, že se vlastně dělalo to stejné, jako v únoru. Jenže! V únoru jsme se vlastně dozvídali, o čem to „légèreté“ je, seznamovali jsme se s prvními ústřižky této ucelené výcvikové metody; v červnu jsem začali chápat souvislosti. Je krásné uvolnit koni hubu, ohýbat mu krk či ho naučit ihned reagovat na první stisk holení. Ale pokud člověk neví, proč to vlastně dělá, kdy a jak po sobě má chtít provedení těchto úkonů v rámci různých cviků a figur, je to k ničemu. Ve druhém kurzu už jsme začali chápat smysl i principy tohoto počínání. Učili jsme se hodnotit pohyb koně i působení jezdce, poznat chyby a problémy a hledat na ně správný lék. Dozvídali jsme se, kdy stačí uvolnit a oživit hubu, kdy je třeba koně naučit vytahovat krk a kdy naopak ho nepustit dolů ani za nic. Naučili jsme se pracovat s rovnováhou koně, což je vlastně další krok za úplně prvním bodem výcviku, kterým je domluva na společných komunikačních signálech koně a jezdce, čili pomůcky a reakce na ně.

Aby bylo i čtenářům vše srozumitelnější a abych kromě reportáže trochu ozřejmila principy „légèreté“, které se mi velmi líbí, rozhodla jsem se, že napíšu několik článků, v nichž se budu podrobněji zabývat jednotlivými dvojicemi z kurzu a budu popis jejich práce prokládat poznámkami Philippe Karla, které jsem po celou dobu pečlivě zapisovala (ručně, do sešitu! Auuu…). Ještě předtím však udělám malou exkurzi do teorie školy „légèreté“, shrnu její výcvikový princip, jakousi osnovu, po níž se ubírá systematická a smysluplná práce s jezdeckým koněm. Tato teoretická část je zpracována podle knihy „Irrwege der modernen Dressur“, kterou Philippe Karl doporučuje jako učebnici školy „légèreté“.

Philippe Karl vysvětluje ve stínu stromů. (Foto: Brigitte Stransky)

Celý souhrnný princip snad nejlépe vystihuje následující obrázek, který Philippe Karl nazývá výcvikový plán školy „légèreté“. Je to vlastně jakási obměna známé výcvikové škály a je s ním třeba pracovat úplně stejným způsobem: pokud je ve výcviku problém, je třeba zjistit, na kterém stupni se ten problém objevil a je třeba se vrátit ke stupňům nižším, tyto upravit, upevnit a problém „sám od sebe“ zmizí.

Výcvikový plán školy "légèreté".

Výcvikový plán „légèreté“ má 4 etapy:

1. etapa počáteční lehkosti: kdy po základní práci na ruce (naučit koně základním signálům, provádět přechody, obraty) jezdec sedne do sedla a koně učí rozumět základním jezdeckým pomůckám: rukám a holením. Zde se pracuje Baucherovým stylem „ruka bez nohy, noha bez ruky“, aby kůň snáze rozpoznal a pochopil požadavky jednotlivých pomůcek. Nejdříve v kroku, pak klusu, nakonec cvalu. Počáteční lehkosti se dosáhne tehdy, když se na základě pochopení těchto pomůcek kůň pohybuje uvolněně, v rovnováze a energicky. Svým způsobem toto odpovídá prvním stupňům výcvikové škály (uvolněnost, přilnutí, kmih).

a) Uvolněnost však má ve škole „légèreté“ prioritu, je znakem pozornosti koně a jeho ochoty a připravenosti spolupracovat. Projevuje se uvolněnou činností huby, jazyka. Je to otázka práce rukou – čili pomůcek rukama (PK schválně neříká pomůcky otěžemi), o které jsem se zmiňovala už ve článku o prvním kurzu „légèreté“ a která byla na denním programu i v tomto druhém červnovém kurzu.

b) Rovnováha znamená, že kůň si nelehá do rukou a netuhne v čelisti. Jezdec ji upravuje změnou pozice krku. Uvolnění čelisti a nastolení rovnováhy koně dosáhne obvykle tím, že mu dle potřeby vzpřímí krk. Bez rovnováhy se kůň neuvolní, bez uvolnění si nenajde rovnováhu. O obojí je třeba usilovat současně a starají se o to ruce jezdce (o tom zatím byla skoro všechna práce na kurzech). Výsledkem je lehkost v rukách, ve všech chodech, přechodech, obratech – bez ní se nelze hnout dál. (Ale pozor, za stálého kontaktu s udidlem, za snahy koně napínat otěže, čili ne zahozené otěže!).

c) Kmih (nebo energický pohyb, impulsy ze zádě). To je věc tzv. „leg-lesson“, kdy se kůň naučí ihned a vždy respektovat a poslechnout jemnou pomůcku holení. Pokud tomu tak není, pomoci systematického použití bičíku se na tuto pomůcku „zjemní“. Uvolněnost a rovnováha bez kmihu se mění v lenivost a setrvačnost, naopak kmih bez uvolněnosti a rovnováhy vede k panice, nervozitě, utíkání. Z hlediska výcviku nelze koně nutit, aby „šlapal dopředu“, pokud není uvolněný. Tak vzniká lehkost na holeně – která se spojí s lehkostí na ruce a lze přistoupit k dalšímu stupni výcviku koně:

2. etapa ohebnosti: Kůň s uvolněnou a činnou hubou je prostupný pro působení rukou a dokáže se na základě těchto pomůcek ohýbat v krku – vertikálně i horizontálně, čili do stran (tzv. flexe) i do natažení a vyklenutí. Ohebnost se procvičuje – jak obvykle – projížděním oblouků, kruhů, osmiček, ježděním v kontrasestavení. Jezdec získává kontrolu nad lopatkami koně, což je důležité k tomu, aby byl schopen ho narovnat. Pokud se kůň brání ohýbání, je třeba sestoupit o příčku dolů a pracovat na uvolnění (odžvýknutí huby), a to v kroku nebo dokonce zastavení. Pak lze opět přejít do vyššího chodu a pracovat na ohýbání.

Zmíním zde Baucherovu větu, k níž se budu vracet i u některých koní z kurzu: „Pozice předchází akci“ = nejdříve je třeba v nižším chodu uvolnit koně v hubě, týlu, krku (uvolnění) a srovnat mu pozici krku (nahoru – dolů), čímž se upraví jeho celková rovnováha; až pak lze přejít do chodu vyššího a v něm pracovat. Jakmile kůň ztuhne nebo ztratí rovnováhu (např. lehne do rukou), je třeba se hned vrátit do nižšího chodu a upravit uvolněnost a rovnováhu.

Čím bude kůň ohebnější, tím lépe bude „sám od sebe“ udržovat lehký pohyb vpřed a pravidelný takt ve všech chodech i přechodech.

3. etapa obratnosti: jakmile je kůň uvolněný a ohebný a jde ochotně dopředu, může ho jezdec dále gymnasticky procvičovat a zlepšovat tím jeho rovnováhu i pohyblivost a obratnost v nových situacích. Sem patří především práce na dvou stopách a projíždění přechodů. Přechody (změny chodu i změny tempa v rámci jednoho chodu) zlepšují podélnou obratnost a pohyblivost, práce na dvou stopách zase zlepšuje stranovou obratnost a také ovladatelnost koně (jezdec si může hrát s jeho rovnováhou do všech stran, může „manipulovat“ jednotlivými částmi jeho těla - předkem nebo zádí). To vše opět zlepšuje lehkost koně, která – jak už bylo psáno – stojí na dobré komunikaci s jezdcem a na dobré rovnováze koně a jeho ochotě jít dopředu.

Opět – jakmile zde něco zaskřípe, je třeba se vrátit k obnovení uvolněnosti a/nebo ohebnosti (opět oživit hubu, plus ohýbat do stran), popřípadě zlepšení kmihu „připomenutím“ holení (leg-lesson).

4. etapa shromáždění: je to vrchol obratnosti v podélném směru. Pokud kůň dokáže lehce a bez sebemenšího zaváhání na pomůcky jezdce provést během pár kroků přechod z klusu do couvání a zpět, je připraven předvést piafu, která je obrazem maximálního shromáždění. Lehkost v rukách se projeví tím, že kůň je podsazen, „vyroste“ v kohoutku a je připraven kdykoli takto zacouvat. Lehkost na holeních se projeví tím, že kůň je připraven kdykoli energicky vyrazit vpřed.

Ve shromáždění lehkost opět vyplave na povrch – ve zdokonalené podobě.

Jinými slovy, lehkost = „légèreté“ je výchozím bodem výcviku i jeho konečným projevem.

Po celou dobu se výcvikem táhne snaha o narovnání koně. V každé etapě výcviku se projeví jinak:

během etapy počáteční lehkosti jde o to, aby kůň dokázal uvolnit a oživit hubu na působení pravé i levé ruky,
během etapy ohebnosti jde o stejnoměrné ohnutí páteře koně na obě strany,
během etapy obratnosti jde o stejnoměrné křížení hrudních a pánevních končetin i o stejnoměrné ohnutí při práci na dvou stopách,
během etapy shromáždění je důkazem narovnání koně schopnost předvést piafu a pasáž v dovnitř pleci na obě ruce stejně.

PS: Pominu-li pár detailů, které Philippe Karl převzal od Bauchera („ruka bez nohy, noha bez ruky“ a „pozice předchází akci“), nepřipadá vám, že systém práce „légèreté“ je něco, o čem mluví všichni zastánci a učitelé klasické drezury, která byla ještě nedávno standardem drezúry sportovní? Stačí si pročíst onu obyčejnou výcvikovou škálu, podívat se na dílo Waldemara Seuniga (upravený překlad vycházel i v Jezdectví) ale pročíst si i jezdecké principy „skokana“ Paalmana či našeho Dobeše! Všichni tito lidé jedou do Říma, jen trochu odlišnými cestami. Jak je možné, že moderní světová soutěžní drezúra je najednou tak jiná? Ona totiž do toho Říma nejede! Její cesta vede bohužel někam úplně jinam…

3. Škola „lehkosti“ Philippe Karla: Ježdění „westerňáka“ Franze

Sun, 11 Aug 2019 18:00:00 +0000

Tímto článkem bych ráda zahájila malou „sérii kasuistik“ a tím představila principy „légèreté“ přímo na praktických příkladech. Pokusím se aspoň ve zkratce popsat, co jednotlivé dvojice pod vedením Philippe Karla během obou kurzů prováděli a vynasnažím se i vysvětlit, proč.

Zároveň se tak trochu omlouvám a upozorňuji čtenáře, že já sama jsem začátečníkem v této „metodě“, znám ji ze dvou kurzů, několika výukových DVD, jedné knihy a pár internetových článků. Píšu tedy na základě svých poznámek, jak jsem je stihla do sešitku naškrábat. Doufám, že jsem vše pochopila správně a správně to interpretuji dál. Budu proto ráda, kdybyste při nějakých nejasnostech rozproudili diskusi pod články; co vím, odpovím, na zbytek se budu muset zeptat.

Začnu dvojicemi, které nemají nějaké zvláštní výcvikové problémy. Popis jejich praktické práce budu prokládat poznámkami Philippe Karla (nebo i mými), jak jsem je při té příležitosti zaznamenala. Pokud bude místo na konci, napíšu i postřehy a názory, s nimiž nás PK seznamoval během teoretických hodin. Bohužel diváci nesměli během kurzů fotit ani natáčet. Videonahrávky dostávali pouze jezdci, fotila profesionální fotografka, která po každém kurzu posílala všem účastníkům CD s vybranými fotografiemi, které jsou dle mého názoru z výukového hlediska naprosto k ničemu a spíš jen přiblíží atmosféru kurzů.

Franz na třináctiletém malém bílém kříženci araba x něco jiného malého

Jezdí westernově a má za sebou celou řadu různých kurzů a seminářů westernového ježdění, NH apod. Jeho kůň nemá žádné zvláštní problémy, ale pohybuje se neohebně, s nevýraznými chody, je takový nemastný neslaný, sice poslušný, ale bez energie, natažený, rozpadlý, bez přilnutí.

Franz se pokouší vytočením zápěstí a zvednutím ruky oživit hubu koně; zatím to jde ztuha. (Foto: Brigitte Stransky)

PK hned na úvod prohlásil, že se mu s westernovými jezdci pracuje dobře, protože mají lehké a pohyblivé ruce, nejsou zatížení dogmaty moderní drezúry a jejich styl práce s koňmi je paradoxně bližší původním myšlenkám klasického ježdění.

V první řadě je třeba tuto dvojici seznámit se základy „légèreté“ – použitím rukou a holení, uvolněním koně. To začíná oživením huby. Nejdříve ze země vysvětluje koni, že vytáhnutím udidla do koutků huby má začít žvýkat. Zpočátku bude kůň reagovat zvednutím hlavy a až pak odžvýknutím, ale to nevadí. Chvíli koně nechá bez hnutí v dosažené pozici, čili žvýkajícího, pak tah udidla povolí a koně pochválí.

Dalším krokem, opět ze země, je ohnutí krku na stranu za současného žvýkání. Přitom stojí vedle krku koně, vnější otěž přes týl, v polovině výšky krku ji drží jednou rukou, druhou rukou chytne vnitřní kroužek udidla. Vzájemným protitahem obou rukou vytáhne opět udidlo do koutku huby, na což už má kůň zareagovat žvýkáním, a otočí hlavu koně od sebe. Chvíli ho v této poloze nechá, pak vrátí zpět a pomalu povolí tah a pochválí. Kůň se učí jednak uvolnit čelistní kloub a jazyk a jednak uvolnit krční svaly, otevřít týl (= vystrčit nos dopředu) a rozhýbat krk.

V případě jako je tento, čili kůň nejde za kolmici a nelehá si v hloubce do otěží či se jim rolováním nevyhýbá, lze tzv. vyklenout týl. Jinými slovy, naučit koně na signál měkce a uvolněně „zaklapnout“ ke kolmici. Opět se postaví vedle krku koně, jednou rukou drží vnitřní kroužek udidla a druhou vnější otěž, která však teď nejde přes týl, ale přes krk poněkud blíže ke kohoutku. Obě ruce vytáhnou udidlo do koutků, vyvolají žvýkání čili základní uvolnění čelisti a jazyka, pak pomalu otáčí hlavu k sobě, přičemž ruka držící vnější otěž má „odolávat“. To přiměje koně ohnout krk a zároveň vyklenout týl, čili „zaklapnout“ ke kolmici. Opět tak má chvíli zůstat nehybně a jen žvýkat, povolením se jeho hlava má vrátit postupně do původní pozice. Pokud se tam kůň vrátil pomalu, znamená to, že vyklenutí týlu bylo dosaženo nenásilně; pokud by se tam vrátil rychle a trhaně, kůň byl k vyklenutí donucen.

Když se kůň takto ohýbá do strany, učí se jednak napínat vnější otěž, jednak si protahuje svaly na vnější straně krku.

Může se stát, že přitom kůň nebude stát na místě; není problém nechat ho chodit dokola na malém kroužku.

Kůň má přitom „říkat ano“ = pracovat hubou, ne „dělat ano“ = kývat hlavou.

Stejný postup pak prováděl ze sedla v zastavení a poté i v kroku.

zvednutím rukou vytáhnout udidlo do koutků, aby kůň začal žvýkat a uvolnil čelist a jazyk; k tomu se vracet vždy, když kůň ztuhne. Zpočátku je třeba snažit se o uvolnění huby na rovných liniích, později i na kruzích či v obloucích, ještě později i během práce na dvou stopách.
z bodu číslo jedna plynule přejít k ohýbání krku do strany; ideální, ale ne nutné, je přitom vyvést koně na malý kruh. Podmínkou je: vždy nejdřív ohnout krk, pak jít na malý kruh, nikdy ne naopak! Pokud se kůň neroluje, lze přitom i vyklenout týl.
z tohoto ohnutí krku přimět koně se natáhnout. Tomuto úkonu říká akce-reakce; jezdec jako akci uvolní koni čelist a zvednutím krku mu změní rovnováhu, kůň jako reakci projeví snahu se vytáhnout do otěží. Tím se učí napínat otěže, čili ono slavné „kůň si sám hledá přilnutí“. Jezdec musí po celou dobu udržovat kontakt s živou hubou koně.

Třetí den únorového kurzu už Franz plynule a poměrně pěkně na lehké zvednutí rukou přiměl koně přežvykovat, ohýbal ho v kroku na obě ruce, vyklenul týl. V klusu to trochu občas drhlo, ale k tomu je třeba doma cvičit.

Kůň už klene týl, je však třeba snížit ruce včas, aby se nezačal rolovat. (Foto: Brigitte Stransky)

PK mu občas vyčetl, že při ohýbání za současného klenutí týlu povolí příliš pozdě tah vnitřní rukou a kůň se schová za kolmici. Jakmile kůň odžvýkne a ohne se, musí jít vnitřní ruka dolů.

V této hodině již plynule procvičovali malé kruhy na obě ruce s výraznou změnou ohnutí krku, to prokládali návratem na rovnou linii, kde Franz nechal koně se narovnat a vytáhnout do kontaktu. Když pak zkracoval otěže, aby koně dostal z natažené pozice zpět, kůň měl tendenci vyvrátit hlavu nahoru. Tomu lze zabránit tím, že bude zkracovat otěže s vyššíma rukama, aby udidlo působilo na koutky a udržovalo živý kontakt. Pokud to nepomůže, pak je třeba zkracovat otěže na malém kruhu za výrazného ohnutí a vyklenutí týlu.

Stejné cviky prováděli i v lehkém klusu. Ohýbat, narovnávat, měnit ruce. Stále při ohýbání držet vnější ruku níž a odolávat tahu, aby kůň vyklenul týl. Pokud kůň ztuhne, je třeba zvednout obě ruce a uvolnit hubu tahem udidla do koutků. Přitom je důležité mít obě ruce velmi lehké, pohotové a pohyblivé! Spojení obou rukou s hubou koně má být hravé, pěsti lehce uzavřené, aby bylo možné je povolit i sevřít.

Dvojice pracovala také na přechodech. Zde dodržovali Baucherův princip „pozice předchází akci“. Čili před jakýmkoli přechodem, ať už nahoru nebo dolů, Franz přizvednutím rukou oživil hubu koně, vzpřímil krk (= změnil koni rovnováhu) a trochu vyklenul týl, pak teprve z toho provedl přechod. Díky tomu kůň v přechodech

neztuhne
napadá na předek, čili se naučí sám nést, což je důležité pro to, aby prováděl v budoucnu přechody od zádě a byl stále lehký „v rukách“ i „na holeních“.

Franz má za úkol procvičovat doma toto uvolnění a ohýbání koně s vyklenutím týlu, přechody, změny ruky, a to ve všech třech chodech. Je třeba, aby kůň nespěchal, k čemuž má tendenci a pak příliš drobí kroky, ale aby šel pomalu předkem, zato aktivně zádí. Výsledkem budou dlouhé, „velké“ kroky.

V červnu Franz hlásil zlepšení. Koník je ohebný na obě ruce, umí se uvolnit a vyklenout, přestal tolik spěchat a natáhl krok. Pouze ve cvalu mají problém, začal si lehat do rukou.

Práce bez trenéra je však těžká a to se ukázalo hned první hodinu, kdy měl Franz předvést, jak s koněm pracuje. PK mu hned vytkl pár chyb v kroku:

- začal klenout týl dříve, než si zajistil spolehlivé uvolnění huby;

- na rovné linii měl ruce příliš nízko, neudržel jimi hubu živou; musí je dát výš a musí respektovat přímku předloktí – huba, pouze tak bude huba koně živá a uvolněná;

- měl příliš dlouhé otěže a hůř se mu pak manipulovalo s rukama;

- při ohýbání neudržoval rovnoměrný kontakt s hubou;

- při vytahování krku koně šel rukama dolů, ne dopředu-dolů směrem za hubou koně.

To vše je třeba napravit, aby byl kůň lehký a nelehal ve cvalu do rukou. Úkolem této dvojice bude především udržovat živou hubu a neustálý lehký kontakt mezi rukama a hubou. Nelze se primárně snažit o vyklenutý týl. Pokud se poddá huba koně, poddá se i týl.

Je nutné dodržovat postup:

1. na rovné linii usiluji o kontakt s živou hubou > 2. až pak mohu ohýbat na kroužku krk > 3. a pak nechám koně vytáhnout. Nic nelze přeskočit, při neúspěchu je třeba se vracet k předchozímu bodu.

V klusu vyvstaly další chyby:

- Franz příliš zvedal ruce a kůň se začínal rolovat;

- při vytahování krku kůň zpomaloval;

- když zvedal Franz v ohnutí vnitřní ruku, strkal ji před břicho. To nelze, je třeba spíš tu ruku vytočit ven, aby působila tak, jak má.

Musí si proto dávat pozor na výšku svých rukou. V klusu má po koni chtít častěji vytahování krku do otěží, nejlépe na velkém kruhu, kdy bude trochu odolávat vnější otěží a tak zároveň udrží vyklenutý týl. Vnitřní rukou však musí jít ihned dolů, jakmile se kůň ohne a vyklene týl – jinak se kůň zaroluje. Je třeba najít rovnováhu mezi působením obou rukou, aby kůň povolil v týlu, ale nezaroloval se.

Je třeba odstranit všechny chyby v kroku a klusu, až pak mohou oba pracovat ve cvalu a kůň si nebude lehat do rukou, jak tomu nyní bylo.

Sed jezdce i pohyb koně se zlepšil, přesto ruka stále nereaguje dostatečně včas a měkce a dovolí koni lehnout si do otěží. (Foto: Brigitte Stransky)

Další den pracovali na pěkném kulatém vytažení, které už jim šlo v kroku, a skoro i v klusu.

Ve cvalu dělal problém především cval na levou ruku. Franz příliš pozdě po ohnutí koně snížil a povolil vnitřní ruku, takže kůň nebyl odměněn za uposlechnutí a na oplátku ztuhnul a položil se do otěží. Na tom bude muset Franz pracovat doma. Je třeba, aby cvalové reprízy byly krátké, ale správné a aby nacválal už z předem dobře připravené pozice.

Ke konci hodiny pracovali i na dvou stopách, dovnitř plec na rovné stěně, prokládaná malým kruhem s výrazným ohnutím koně. Zde se projevila křivost koně, který se snáze ohýbal na pravou ruku. Na malém kruhu jezdec docílil žvýkání a uvolnění koně, připravil si tedy pozici, pak z toho mohl vyjet na stěně do dovnitř plece. Jakmile kůň „padl“, ztuhnul, uhnul apod., je třeba se hned vrátit na malý kruh a opravit pohyb i držení těla koně. Franzův koník měl při tomto cviku tendenci příliš spěchat; to lze odstranit změnou rovnováhu koně, čili výraznějším vzpřímením krku. Přitom musí zůstat záď velmi aktivní (čemuž pomůže dovnitř plec na malém kruhu, viz v dalších dílech) a lehký živý kontakt s hubou, který odlehčí předku, ten pak bude dělat žádoucí „velké“ pohyby.

Pokud se stane, že kůň jde předkem příliš do středu jízdárny, čili se dostává na 4 stopy, je třeba přesunout obě ruce směrem ke stěně. Vnitřní otěž se tak přiloží ke krku a koni „zavře cestu dovnitř“, vnější otěž jde od krku a koni „otevře cestu ke stěně“.

Dovnitř plec pak zkoušeli i v lehkém klusu, cvik prokládali prodloužením klusu s vyklenutým vytažením krku na velkém kruhu.

Pravá ruka by mohla lépe udržovat přímku předloktí – otěže – huba. (Foto: Brigitte Stransky)

Třetí den trochu procvičili akci-reakci, čili odžvýknutí – ohnutí – vytažení krku v kroku a klusu. Franz si stále musí dávat pozor na to, aby jeho vnější ruka nebyla těžká a vnitřní šla dolů včas, jakmile kůň vyhoví v ohnutí a povolení týlu. Jen tak zůstane kůň stále lehký v rukách a na konstantním kontaktu. To je pak důležité hlavně ve cvalu.

Zopakovali si i práci na dvou stopách, dovnitř plec proloženou malými kruhy v kroku, a velkými kruhy s prodloužením v klusu. Ke konci zpestřili práci tímto cvikem v kroku:

Dovnitř plec na stěně > malý kruh > travers na stěně > obloukem změnit smět a z toho > poloviční překrok na stěnu.

Přestože nic nebylo dokonalé, dvojice pracovala poměrně dobře, nedělali významné a zásadní chyby. PK pochválil Franze, že se mu zlepšil jeho „westernový“ sed a kůň je schopen předvést mnohem lepší chody a výraznější celkový pohyb, než tomu bylo v únoru.

4. Škola lehkosti Philippe Karla: Ježdění „nedrezuristy“ Martina

Sun, 11 Aug 2019 17:00:00 +0000

V dnešním článku popíšu práci další dvojice, která mi svým stylem i jezdeckými problémy trochu připomínala Franze na jeho bílém koníkovi z minulého článku.

Martin na malém devítiletém hnědákovi nejistého původu

Tento jezdec přišel až na červnový kurz, jako náhrada za jednu jezdkyni, která musela svoji účast ukončit. Hned na začátku o sobě trochu ostýchavě prohlásil, že rozhodně není drezurní jezdec, že jezdí „jen tak“. (Když po svém příjezdu viděl, že se kurzu účastní „westerňák“ Franz, spadl mu prý kámen ze srdce.) Martin sice sedá do anglických sedel, ale zkoušel i western a z toho mu zůstala obliba „parelliho“ otěží. Působil na mě dojmem přemýšlivého člověka, který rád čte a vzdělává se a chce s koněm skutečně pracovat harmonicky, jen prostě neví, jak na to. Jeho malý hnědáček všelijakého původu patří mezi velmi tuctové koně; bez chodů, bez výrazu, drobí, neohýbá se, nemá živou hubu, má tendenci utíkat před udidlem směrem nahoru (hlavně ve cvalu), někdy si zase lehne do otěží. Martin si přečetl knihu Philippe Karla a zkoušel podle ní uvolnit koni hubu a nechat ho vytáhnout. Ohýbání krku zkoušel taky, ale nechal toho, protože mu kůň utíkal po pleci ven z kruhu.

Poté měl ukázat, jak s koněm pracuje a jak jim to jde. Už od začátku bylo jasné, že kůň není ani trochu pružný a jezdec není schopen nastolit a udržet rovnoměrný kontakt se jeho hubou.

PK ho hned zarazil a probrali spolu úplné základy; čili ze země uvolnit hubu vytáhnutím udidla rovnoměrným a postupným tahem nahoru do koutků. Až kůň zareaguje žvýkáním, chvíli ho nechat v této pozici a pak pomalu udidlo povolit. Zkusili si z této pozice také natažení krku dolů a dopředu: ve chvíli, kdy kůň začal s vytaženým udidlem přežvykovat, Martin měl pomalu tah povolit a vést mu hlavu dolů, ale jen tolik, co kůň sám nabídne. Čili úkon, kterému PK říká akce-reakce.

Ze sedla hned Martina upozornil, že než vykročí, musí být k tomu nachystaný (= „pozice předchází akci“). Musí vytažením udidla oživit hubu koně, zároveň dojde ke zvednutí hlavy a krku a tedy i ke změně rovnováhy, pak může vykročit. Martin měl ve snaze udržet si koně na kontaktu stále příliš vysoko ruce, což je špatně.

Ruce jezdce musí být v tzv. základní pozici, kdy předloktí – otěže – huba tvoří jednu přímku. Výška rukou tedy bude vždy dána tím, jak vysoko momentálně kůň nese hlavu. Nikdy ne níž! Pokud však chci oživit hubu či změnit pozici jeho krku, smím zvednout ruce pouze na tu chvíli, než dosáhnu požadované reakce koně. Pak je musím hned snížit do základní pozice. To popisoval už "praotec" klasického ježdění La Guériniere jako "descente de main", čili snížení ruky. Bohužel v rámci různých méně či více přesných překladů z toho nakonec vyvstalo dogma "držet ruku stále dole".

Dvojice tedy pracovala v kroku na nastolení lehkého a živého kontaktu s hubou koně = akce-reakce. Čili zvednou ruce a tím vytáhnout udidlo do koutků > tak se otevře koni týl (zvedne hlavu a nos vystrčí dopředu) a přijde na kontakt (PK mluví o kontaktu raději než o přilnutí, zní mu to lépe, přestože to vlastně má stejný význam) > pak bude snižovat ruce směrem dolů-dopředu k hubě koně a za stálého kontaktu (!) nechá koně vytahovat se za udidlem. Pokud by mu otěže jen tak nabídl a kontakt ztratil, kůň se sice možná natáhne, ale bude prohnutý, nevyklenutý, a nenaučí se sám napínat otěže = hledat a udržovat si přilnutí. V kroku se jim vytažení po několika pokusech začalo dařit.

V klusu však kůň zvedl hlavu a vyhnul se udidlu. Martin mu musel opět nabídnout kontakt zvednutím rukou a oživením huby, což dělal v lehkém klusu na rovných liniích. Tak vlastně nechal koni „padnout hlavu do kontaktu“.

Pokud kůň zvedá hlavu, je třeba o to více zvedat ruce – dojde to k bodu, kdy kůň už prostě hlavu nezvedne, udidlo se mu vytáhne v hubě a on odžvýkne. Pak si může z této vysoké pozice lehce lehnou do kontaktu, jezdec bude ruce snižovat a kůň bude následně snižovat hlavu za udidlem. (Samozřejmě je nutné, aby kůň byl na odžvýknutí naučen ze země a ze sedla v zastavení.)

Kůň se Martinovi v klusu příliš nevytahoval, takže přešli k práci na velkém kruhu s lehkým ohnutím krku a mírným odporem vnější otěže.

Prioritou v práci s tímto koněm bude naučit ho, aby si sám napínal otěže, čili udržoval kontakt. Teprve pak se může začít s ohýbáním krku a dalšími cviky. Cílem zatím bude, aby kůň natáhl vyklenutě krk do vodorovné pozice. Je třeba procvičovat akce-reakci, opakovat požadavky a kůň to pochopí. Martin se při této práci trochu zakláněl a strkal nohy dopředu; takto nemůže mít lehké a pohyblivé ruce!

Stejný úkol, tedy odžvýknout vytažením udidla do koutků > nastolit lehký kontakt > až kůň nabídne vytažení > na kontaktu vytáhnout prováděli i ve cvalu, kde jim to šlo očividně hůř. Martin dělal ještě další chybu, a to že ve chvíli, kdy se kůň vyklenul, zahodil kontakt, místo aby ho udržoval.

Martin předvádí cval, kůň se při něm vyhýbá kontaktu zvedáním hlavy. (Foto: Brigitte Stransky)

Další den zopakovali uvolnění huby koně, nastolení kontaktu, vytažení a přešli i k procvičování kroužků. Akci-reakci teď dělali tak, že v kroku na malém kruhu si Martin koně patřičně na kontaktu ohnul a po přechodu na rovnou linii ho nechal vytáhnout krk. Samozřejmě za stálého kontaktu. To má být další krok v jejich výcviku. Jeho kůň má tendenci příliš zvedat hlavu, takže při ohýbání bude lepší zároveň vyklenout týl. Nejdříve si to Martin vyzkoušel v zastavení. V pohybu (nejdřív krok) dosáhne vyklenutí týlu tak, že po uvolnění huby a nastolení kontaktu na rovné čáře ohne krk pouze zvednutím vnitřní ruky, zatímco vnější zůstane dole a bude „odporovat“, čili nepůjde dopředu (ale nesmí táhnout dozadu ani být tvrdá jako kámen!). Kůň tak „zaklapne v týlu“ a zároveň se ohne v krku. Vnitřní ruka musí jít okamžitě dolů do základní pozice vedle ruky vnější. Pak lze vyjet na malý kruh. Poté se vrátí na rovnou linii, nabídne pomalu vnitřní otěž, aby se kůň narovnal a z toho ho nechá se vyklenutě vytáhnout do vodorovné polohy krku. To vyklenuté vytažení krku dělalo dvojici problémy – mají holt doma co procvičovat.

Kůň má problém se skutečně natáhnout za udidlem. (Foto: Brigitte Stransky)

Kůň se tímto způsobem začíná zkracovat v krku. Na rozdíl od různých průvleček, vyvazovaček či „pumpujících“ rukou protahujících udidlo v hubě je však toto zkracování velmi živé, uvolněné, pružné a kůň se z něho kdykoli na stále lehkém kontaktu vytáhne. Při tomto zkracování ruce nikdy nepůsobí směrem dozadu.

Pak naklusali a prováděli tuto akci-reakci v klusu. Bohužel tady se nedařilo udržet kontakt a tak ani nemělo smysl ohýbat krk či dokonce klenout týl. Vrátili se do kroku, procvičovali zde vyklenutí týlu na osmičce a pak znovu zkusili klus.

Při ohýbání krku s vyklenutým týlem je vnější ruka dole, čili „odporuje“ a tím už působí na jazyk. Proto je bezpodmínečně nutné, aby kůň měl už předtím živou hubu a byl „naohýbaný“, jinak snadno vznikne problém.

Stejně začali pracovat i následující den. Martin si musí uvědomit, že při vyklenutí týlu je třeba včas snížit vnitřní ruku, aby kůň nezalezl za kolmici. Jakmile se to stane, nebo kůň ztuhne, je třeba ihned zvednutím obou rukou oživit hubu. Pokud však se bude bránit zvednutím hlavy, je třeba to po oživení huby zkorigovat vyklenutím týlu na kroužku. Tímto způsobem se bude kůň učit zůstat uvolněný na živém kontaktu a správně nést krk na rovných liniích i v obloucích.

Když už se dvojici dařilo provádět akci-reakci na rovných čarách a malých kruzích v kroku a klusu, zkusili v klusu slalom přes celou jízdárnu. Tam už je potřeba dobře koordinovat pomůcky, aby se kůň střídavě ohýbal na obě ruce a přitom neztuhnul a neztratil kontakt. Před změnou ohnutí je třeba koně vždy na chvíli narovnat, přestat „odporovat“ vnější otěží, upravit kontakt a až pak koně ohnout do následujícího oblouku.

Dvojici se celkem dařilo v práci v kroku a částečně i v klusu, cval budou pilovat, až zvládnou akci-reakci s ohýbáním a klenutím týlu v obou nižších chodech na 100 %.

Když kůň zvedne hlavu, je třeba zvednout ruce ještě výš, aby po oživení huby mohl kůň „padnout do kontaktu“. (Foto: Brigitte Stransky)

A protože máme trochu místa na teorii, zde je odpověď Philippe Karla na otázku:

„Co dělat, když jde kůň v kroku nečistě až mimochodem?“

Kůň má problém s rovnováhou, znamená to, že je na předku. Jeho zadní nohy se opožďují a přední spěchají, takže stejnostranné končetiny dopadnou skoro současně. Samozřejmě je to problém i ztuhnutí ve hřbetu.

Častou příčinou je hlava za kolmicí, což 1. naruší práci lopatek a 2. blokuje činnost hřbetu. Koně je třeba:

- jezdit s hlavou výš (změní to rovnováhu),

- ohýbat krk, aby změknul (tím se lépe uvolní činnost hřbetu),

- jet pomalým tempem (aby kůň měl čas klást nohy na zem postupně),

- procvičovat na malém kruhu dovnitř plec, což zmobilizuje záď, střídat s vykročením po rovné linii.

Jakmile kůň přejde do mimochodu během krokové práce, je možné hned vyklusat nebo zacouvat, to obvykle nohosled spraví. Je dobré střídat plynule tyto cviky: dovnitř plec na kroužku, natažení krku, dovnitř plec, vyklusat, zacouvat atd.

A poznámka nakonec:

Základem práce s koněm je živý pohyb vpřed. Nemá cenu koni zkracovat chody, dokud nechodí dopředu (a neumí se natáhnout) lehce a na kontaktu. Kůň se musí pohybovat pořád v těch nejlepších chodech, které momentálně dokáže předvést. Ale nesmí dojít ani k opaku, čili nelze ho hnát příliš dopředu! Po zkracování chodů musí následovat jejich prodloužení. U zkušeného koně je dobré udělat piafu a hned na to si skočit skok.

5. Škola lehkosti Philippe Karla: Ježdění Daniely a Edith

Sun, 11 Aug 2019 16:00:00 +0000

Daniela a Edith měly na červnovém kurzu kvalitní sportovní teplokrevné koně, jejichž problémy byly docela podobné: následkem „moderního drezurního výcviku“ byli koně ztuhlí, lehali do otěží a pro jezdce byla dřina na nich jezdit, přestože koně byli chodiví a „přiježdění“.

Daniela na teplokrevné černé hnědce

Daniela jezdila v únoru na zapůjčeném skvrnitém holandském valachovi, o němž ještě napíšu, protože její tmavá klisna bavorského teplokrevníka se v té době léčila na podotrochlózu. Daniela má zakořeněnou celou řadu jezdeckých návyků, s nimiž bude velmi těžké hnout: jezdí v nestabilním sedu s lehce povytaženými patami, v mírném předklonu, je celá ztuhlá a působí silově, ruce má narovnané v loktech, zalomená zápěstí pevně „zapíchnutá“ vedle kohoutku a koně „zpracovává“ jejich taháním dozadu (prostě kobyle dojí hubu) popřípadě do rozkroku, přetahuje je přes krk. Všechny chyby se zvýrazní ve chvíli, kdy klisna nejde tak, jak by podle jezdkyně měla. Ostatně, takových jezdců člověk vidí dost i na našich jízdárnách. Její klisna má úžasné chody, pohybuje se jak na pérkách. Je to skutečně od přírody drezurní kůň, velmi dobře vyvážený, bohužel způsobem ježdění a výcviku absolutně hozený na předek. Lehá do rukou a přitom se roluje za kolmici, chodí výrazně po předku, s tuhým hřbetem, který ji asi i bolí, její problém s předními kopyty (podotrochlóza) je také možná výsledkem tohoto způsobu ježdění. Na začátku hodiny klisna hleděla kolem sebe, absolutně jezdkyni nevnímala, byla zatnutá a nějaké pohyby udidla v hubě ji nezajímaly.

Je třeba začít úplně znovu! A bohužel beze změny způsobu ježdění Daniely to nepůjde. Takže: Prošli si základní postupy uvolnění huby koně zvednutím rukou a vytažením udidla nahoru do koutků. Poté zkoušeli v zastavení ohýbat krk bez vyklenutí týlu (čili obě ruce stejně vysoko, vytáhnout udidlo a při ohýbání jde vnější ruka dopředu, čili „neodporuje“ – kůň tak zůstane s otevřeným týlem, což je u této klisny důležité, aby se nezarolovala a nelehla do otěží). Klisna při ohýbání krku začala ustupovat zádí – příčinou je, že vnitřní ruka, ohýbající krk, táhne dozadu!

Poté přešly dámy do kroku, kde opět Daniela zvednutím rukou oživila klisně hubu a vzpřímením krku jí dostala trochu rovnováhu dozadu, poté na stále lehkém a živém kontaktu bez vyklenutí týlu ohnula krk a šla a malý kruh. Takto pracovaly na obě ruce a po chvíli přidaly i přechody krok – zastavení – krok. Před každým přechodem musela Daniela dávat pozor na princip „pozice předchází akci“, čili nejdřív koně připravit odžvýknutím, změnou rovnováhy a pak teprve provést přechod. Klisna se i přes Danielinu nešikovnost a neschopnost vládnout rukám viditelně uvolnila a ve zvýšené pozici s živou hubou měla snahu „padnout“ hubou do lehkého kontaktu. Přidaly přechod krok – klus – krok, stále stejné podmínky a postup. Kůň nesmí na zvednutí rukou v klusu zareagovat zpomalením či zastavením, ale pouze změnou rovnováhy a přežvykováním. Musí v této poloze počkat, až mu dá jezdec pokyn k přechodu do kroku – ten pokyn je dán zasednutím jezdce, čili pomůckou sedem. Proto je potřeba dodržovat přesně toto pořadí: klus > zvednout ruce a uvolnit hubu > stále stejný klus > zasednout > až pak přechod do kroku a ihned snížení rukou.

Díky uvolnění a změně rovnováhy před každým přechodem se klisna začala pohybovat naprosto jinak – přestala se rolovat a padat na předek, její nádherné chody se ještě více projevily. Zato Daniela musí na sobě hodně pracovat! Její ztuhlost, nesymetrické a nepoddajné ruce „šlehající majonézu“ a neschopnost vnímat koně budou celý výcvik velmi ztěžovat.

Další den vlastně pracovali opět na tom stejném. Uvolnit koně, změnit mu rovnováhu, ohýbat na malých kruzích a dělat jednoduché přechody mezi zastavením, krokem a klusem.

Protože klisna si do rukou lehá, čili nevyhýbá se udidlu ale naopak ho ignoruje, nelze jí uvolnit hubu postupným tahem udidla do koutků, jak to dělali Franz a Martin. Je třeba působit tzv. demi-arrêty, kdy je vytahování udidla do koutků cukavé. Vždy, když si klisna trochu lehne do otěží, je třeba jí tímto způsobem zvednou hlavu a oživit hubu.

V lehkém klusu přidali i jednoduchou práci v dovnitř pleci na stěně, kterou prokládali vyklusáním na velkém kruhu. Dovnitř plec oživí záď a zadní nohy a pomůže koni srovnat si rovnováhu. Vyklusání na velkém kruhu slouží k přípravě pozice (čili demi-arrêt, odžvýknutí a zvednutí krku), z níž lze najet do dovnitř plece. Klisna si úžasně sedla na zadek a výrazně se zvýšila její akce. Teď člověk teprve začínal tušit její pohybový potenciál.

Drezúra není sport pro jezdce, ale pro koně. A pro toho je to sport podobný klasickému tanci, ne kulturistice.

Další den si na klisnu na chvíli sedl Philippe Karl. Prohlásil, že se na ní cítí jak na slonovi, který jde z kopce. V kroku s ní několikrát zacouval (pouze působení rukama!), pak provedl několik přechodů krok – zastavení a protože klisna měla tendenci jít do mimochodu, udělal dovnitř plec. Následovaly překroky, couvání, piruety. Vše s vyššíma rukama a s tím, že po klisně chtěl, aby celou dobu chodila se zvednutým krkem, hlavou výš a otevřeným týlem. Žádné vyklenutí – o to teď nejde! Je třeba udržet živý a lehký kontakt a změnit jí rovnováhu, aby nepadala po předku. To ostatní přijde pak. Po chvilce této práce jí dovolil, aby se mírně vytáhla; musí však být velmi obezřetný, aby zase nepadla na předek a nelehla do otěží.

A tohle je úkolem jezdkyně: musí jezdit hodně přechodů s rukama výš, udržovat lehký živý kontakt, klisna musí mít vzpřímenější krk; jakmile si lehne do rukou, provést demi-arrêt, klidně zastavit, zacouvat… Prostě vrátit do nové rovnováhy a nastolit lehký kontakt. Klisna odlehčí předek a ukáže své skutečné kvality.

Edith a její ryzák při nedělní skokové hodině. (Foto: Brigitte Stransky)

Edith na desetiletém westfálském ryzákovi

Edith je Němka a první (únorový) kurz absolvovala ve Stuttgartu. Bohužel ze zdravotních důvodů nemohla v červnu přivézt svého koně, takže jezdila na vypůjčeném ryzákovi, který jezdí parkury a drezúry na úrovni S. Je poslušný, chodivý, ochotný, má pěkné chody. Bohužel díky systému „moderního drezurního ježdění“ si hodně lehá do rukou, je ztuhlý, nepracuje hřbetem a mívá tendenci padat na předek. Edith se na něm i přes veškerou jeho chodivost a ochotu nadře.

Hned na začátku vytkl PK Edith, že jezdí příliš mnoho kilometrů zbytečně. Od samého začátku musí s koněm pracovat cíleně a tak, aby k výsledku došla co nejdřív.

Způsob práce bude stejný, jako u Daniely a její klisny. Uvolnit hubu, změnit rovnováhu koně a začít ho ohýbat. Pracovali v kroku i klusu na přechodech i malých kruzích. Edith je typický „německý“ drezurní jezdec, s pevným korektním sedem, ale nepoddajným a nepružným, s přísnými holeněmi a absolutně nehybnýma rukama. Musí se sama uvolnit a „rozhýbat“, aby ji její kůň mohl následovat.

Poznámka pro cvičitele: Nestačí říct, že kůň není uvolněný, je třeba říct proč a co s tím dělat. U tohoto koně je nyní problém s uvolněním kvůli příliš nízké ruce jezdkyně a tendenci tahat ji dozadu.

Další den se vrátili k uvolnění huby ze země. Edith tak získá cit v rukách a lépe koni vysvětlí, co po něm chce. Pokud kůň nezareaguje odžvýknutím na postupný tah udidla do koutků, je třeba provést řádné demi-arrêt. Kůň se prostě musí naučit odžvýknout na povel, u tohoto ryzáka to bude trvat poněkud déle, je příliš dobře naučený pracovat s mrtvou hubou položenou do otěží. Ze sedla prováděli přechody a malé kruhy. Edith musí mít na mysli, že při vyjetí na malý kruh může působit pouze rukama (ohne koně) a sedem, nic nesmí dělat holeněmi, jinak kůň ztuhne. Pouze vnější holeň může působit ve chvíli, kdy vypadne záď. Malé kruhy a přechody procvičovali i v klusu.

Většina koní se učí zastavit na předku, čili zablokováním předku, přitom si lehají do rukou. V přechodu nesmí kůň přesunout váhu na předek! Proto se musí posunout nejdříve jeho rovnováha dozadu. Jezdec říká koni: změň rovnováhu, možná uděláme přechod. Kůň musí čekat na změnu rovnováhy, ne na přechod. Pak se nezarazí na místě, ale „vejde“ do přechodu jako kočka.

Ani u tohoto koně nebude žádoucí, aby se vytahoval, protože by lehl do otěží. Musí se pohybovat s hlavou výš, tak provádět obraty i přechody. Avšak stejně jako u Daniely je nutné, aby si mohl kůň odpočinout a protáhnout si svaly. To mu jezdec dovolí v zastavení, nikdy ne v kroku či jiném pohybu. Zastavit, odžvýknout na lehkém kontaktu, nabídnout otěže a zahodit je, nechat koně, ať o všem popřemýšlí, porozhlíží se, prostě mu dát takto pauzu - a dělat to často.

Třetí den zkoušeli i cval, v němž podle Edith kůň lehne do rukou a zdrhá. Proto je třeba ho na cval připravit. V nižším chodu se dostane do správné rovnováhy a oživí se mu huba, pak může nacválat. Pár cvalových skoků a přechod dolů, opět spravit rovnováhu a znovu nacválat. Pořád musí provádět přechody a upravovat rovnováhu. Klidně si může mezi krátkými cvalovými reprízami couvnout.

Domácí úkol:

v pozici nahoře uvolnit hubu a zlepšit rovnováhu,
v této pozici provádět přechody, často, vždy a pouze z dobré pozice,
stejně tak v této pozici provádět další cviky, např. dovnitř plec apod.

- stále udržovat velmi jemný kontakt s hubou. Bez toho nelze pokračovat dál ve výcviku. Do terénu chodit pouze v kroku na volné otěži.

A podívejme se opět na trochu teorie:

Ruce mají několik úkolů v tomto pořadí:

povolit hubu (ruce se zvedají do koutků),
kontrolovat krk (ohýbání, natažení, kombinace obojího = natažení při ohnutém krku),
vyklenutí týlu.

To vše se během výcviku vlastně stále procvičuje a zlepšuje se zlepšujícím se výcvikem koně. Kůň se přitom postupně stále více napřimuje. Jde o dosažení stavu označovaného francouzsky „ramener“ = zvednutí báze krku + vyklenutí týlu + povolení huby.

„Ramener.“

S jakými otěžemi jezdit?

Délka otěží má být taková, aby předloktí a otěž tvořilo přímku k hubě koně. Zpočátku ale musí mít kůň hlavu v přirozené pozici, čili chodí lehce natažený. Pokud má kůň hlavu nahoře, musím i já mít ruce vysoko. Přímka musí být dodržená i při pohledu shora, čili ruce mít dál od sebe, v šíři ramen. Palce je třeba mít nahoře, lokty u těla, pokud zvedám ruce, nepřetahuji je křížem. Ruce a pěsti musí být uvolněné. Je třeba pohybovat jimi postupně, pomalu a co nejméně, postupem výcviku se jimi bude hýbat stále méně a méně.

Když kůň vytahuje krk, ruka musí klesat ve směru jeho huby dolů a dopředu.

Pokles ruky

Když chci koně třeba poslat ven z kruhu (pokud padá do kruhu), použiji neck-reining. Obrat je prostě změna rovnováhy koně do strany.

Neck-reining.

6. Škola lehkosti Philippe Karla: Anke a „leg-lesson“

Sun, 11 Aug 2019 14:00:00 +0000

Následující kůň má podobný problém, jako mnoho drezurních teplokrevníků – lehání do rukou a neschopnost se uvolnit. Zde však máme ještě jednu nepříjemnou skutečnost – hnědý Faustino absolutně „neleze dopředu“.

Jezdkyně Anke má velmi pěkný, korektní sed. Její kůň, čtrnáctiletý hnědý vestfálský valach má pěkné drezurní chody i exteriér, bohužel není zcela zdráv, v klusu a cvalu píská, ale je to údajně setrvalý stav; prý také nemá čisté rentgeny končetin. Dvojice při představování předváděla cviky stupně S, které měl valach očividně dobře naučené. Chodil trochu za kolmicí, podobně jako koně Daniely a Edith (viz minulý článek) byl na předku a lehal si do rukou. Na rozdíl od nich však neměl absolutně žádný pohyb dopředu, chyběl mu kmih, což se projevovalo především nevýraznými stranovými pohyby. Po chvilce bylo vidět, že jezdkyně ho musí celou dobu usilovně pobízet (byť díky pěknému sedu skoro neznatelně pro oči diváků), aby vůbec šel dopředu.

Philippe Karl navrhnul jako první věc oživení pohybu koně, tzv. „leg lesson“. Kůň má chodit dopředu sám od sebe, má udržovat pravidelné tempo, které změní pouze na přání jezdce. Bohužel v tomto případě, kdy už má kůň takto zakořeněnou neochotu sám jít dopředu a je absolutně tupý na holeně, se to neobejde bez razantního, ale systematického používání tušírky.

Předpokladem „lehkého“ ježdění je, že kůň musí IHNED reagovat na přiložení holeně pohybem vpřed. Zpočátku nehledím na takt či nějaké chody, když kůň nejde dopředu, tak je třeba ho „rozjet a jet“, až se toto naučí, budu pohyb kultivovat.

Mnozí koně jsou líní, protože jezdci příliš silně a zbytečně tisknou holeně. Koně je třeba naučit, že holeň = jdi dopředu. Mladí koně často reagují přirozeně opačně na tlak holeně = ztuhnou. Je proto nutné vyvolat pohyb vpřed něčím, co je překvapí = bičík (na zádi, za zádí, za holení apod.), pak se kůň rozejde.

Pár pravidel pro používání holení:

Když se kůň nehýbe dopředu, je třeba použít po JEDNÉ lehké pobídce holení bičík (nebo bič ze země, někteří koně reagují lépe na bič na lopatce). Ten se použije nejdříve měkce, dotykem, pokud kůň nezareaguje, je třeba ihned na to přitvrdit a progresivně ho používat stále silněji „tak tak tak“, až se rozejde.
Když se kůň rozejde, IHNED s bičem přestat. Když už jde kůň dopředu, vůbec nepoužívat holeně. Tak se kůň sám naučí jít v požadovaném tempu, holeň má pak pouze následovat pohyb břicha koně, ale je pasivní.
V žádném případě nesmím koně rukama zbrzdit! Ruka umožní jít koni dopředu. Je mi jedno, jestli kůň vyklusal nebo vycválal, hlavně, že zareagoval pohybem vpřed.
Po pár krocích v rychlejším tempu koně zpomalím, zastavím, pochválím. Je třeba dělat časté přechody a změny směru, ne běhat kilometry dokola. Je třeba zpomalit dřív, než to udělá kůň.
Tento přechod opakovat tak často, až to kůň pochopí, přitom vždy začít holení, pak měkce bičem a přitvrzovat, kůň časem zareaguje už na měkkou pobídku bičem, pak i na lehkou holeň.
Když kůň v pohybu zpomalí, nelze použít holeň, ale rovnou bič! Ten je teď trestem za to, že kůň samovolně zpomalil.
Stejný princip je i při práci na dvou stopách, pokud kůň odmítá jít živě do strany, pouze pro rozlišení působí bič zboku na záď a ne za holení.
Dodržujte zásadu „ruka bez nohy, noha bez ruky“. Když nechcete jít dopředu, nepoužívejte holeně, holeň je vyhrazená pouze pro sdělení koni, že chci dopředu. Pokud koně zpomalujete, couváte, použijte pouze sed a ruce v rámci změny rovnováhy. Pokud jde kůň odpovídajícím tempem, holeně držte pouze pasivně přiložené.

Další dny únorového kurzu zlepšovala Anke pohyb svého koně vpřed. Kůň musí „říct biči ano“, „dát biči záď“, prostě ji zaktivovat. Rozhodně je třeba myslet na časté a dostatečné pochvaly, odpočívat pouze v zastavení se zahozenou otěží, ne v kroku. Nejdřív pracovali ze země, kdy vedla koně na ruce a pomoci tušírky za pomyslnou holení a otěží prováděla opakovaně přechody krok – zastavení – krok. Poté procvičovali tyto přechody ze sedla. Když kůň vykročil na lehký tlak holení a zastavil na lehkou změnu rovnováhy (sed + ruce), trénovali přechody krok – klus. Hodně koně chválili.

Aktivní záď je předpokladem jakékoli další spolupráce. (Foto: Brigitte Stransky)

Poté se snažili rozhýbat jeho záď i do stran. Zde platí důležitá zásada: Koně nelze ze sedla někam tlačit (stranové pohyby), je třeba mu dát signál a kůň musí sám aktivně jít daným směrem. Opět je třeba nejdřív pracovat ze země. Rukou blíže hlavy se uchopí vnitřní kroužek udidla a vnější otěž, která jde přes krk koně (pouze tak lze působit na koutky huby), ruka blíže zádi má tušírku. Kůň se vede na malinkém kroužku okolo člověka, který se ho ze strany na záď dotkne tušírkou a kůň by měl vnitřní zadní nohou překřížit vnější a tím tu záď „vytočit ven“. Pokud pomineme nepřítomnost korektního ohnutí koně, jedná se vlastně o dovnitř plec na malém kruhu; říkejme tomu zatím „záď ven“. Jde o to, aby se aktivovala záď i do pohybu do strany, což je nepostradatelným předpokladem pro pěkné stranové pohyby v kmihu. Opět zde platí stejná pravidla „leg lesson“ – pokud kůň nezareaguje na dotyk tušírky na zádi, je třeba ho stále intenzivněji tušírkou klepat, až začne nohy křížit; pak hned tušírka přestane působit. Úplně stejně se to provádí ze sedla. Jezdec má otěže ve vnější ruce, tušírku ve vnitřní, nejdříve koně rozejde na malém kroužku, pak vnitřní holení trochu více vzadu dá JEDEN signál po uhnutí zádě ven, pokud kůň neposlechne, pracuje tušírka na zádi. Po pár správných krocích musí jít dopředu, zastavit, koně velmi pochválit a pak to lze opakovat, až kůň pochopí a akceptuje tuto stranovou pobídku.

Bič na záď = uhni zádí do strany.

Bič za holení = jdi dopředu.

Tuto práci střídali s přechody do klusu a později i cvalu. Kůň velmi rychle pochopil, co po něm jezdkyně chce a velmi rychle začal reagovat na lehký stisk holeně, dokonce i udržovat tempo. Bylo vidět, jak při každé pochvale „vyrostl“ a byl spokojený, jsem přesvědčená, že si uvědomoval dobře odvedenou práci. Anke byla sama překvapená, jak jde její kůň „sám dopředu“ a s jakým kmihem nakluše či nacválá doslova na myšlenku.

Bič se nesmí používat moc ani málo, ale přiměřeně a vždy důsledně. A samozřejmě stále udržovat kontakt s hubou. Nejdříve je třeba koně naučit chápat jednotlivé signály, pak je lze kombinovat. Prioritou je, aby kůň rozuměl pomůckám, ne dělal cviky.

Každá akce jezdce musí vyvolat reakci koně. Zpočátku může být i velká intenzita pomůcek (bič, ruka). Pomůcky je však nutné po reakci povolit a postupně je používat měkčeji, kůň se učí jim rozumět a správně reagovat. Vše, co děláš, se kůň učí, i nedůslednost! Neexistuje „teď se učíme“ a „teď se flákáme“ – vždy a všude je nutné dodržovat důslednost!

Další den už k „leg-lesson“ přidali i obvyklou „práci s hubou“, čili odžvýknutí, uvolnění. Nyní budou dělat přechody nejen s ohledem na okamžité reakce na holeň, ale zároveň si je řádně předem připraví uvolněním huby a změnou rovnováhy (viz předešlé články).

Snaha o uvolnění huby koně ve cvalu. Je třeba lépe koordinovat ruce. (Foto: Brigitte Stransky)

Pokud kůň reaguje pohotově na holeň nějakým vyběhnutím vpřed, je na čase to zkultivovat. Je třeba se s koněm domluvit na síle signálu, například na tom, že na krátký stisk holení přejde ze zastavení do kroku, na delší stisk rovnou vykluše. Pokud dodržím princip „pozice před akcí“, kůň ví, že po uvolnění huby a změně rovnováhy bude asi následovat nějaký přechod a bude připraven na něj dobře reagovat.

V červnu Anke prohlásila, že „kůň se všemu, co po něm po prvním kurzu chtěla, brání, tuhne, bojuje“. Pak však přiznala, že zpočátku to šlo dobře, ale ona povolila v principech, vykašlala se na důslednost a vrátila se k původnímu způsobu ježdění. Na venkovní jízdárně valach jezdkyni doslova vozil. Začali se proto soustředit na jeho uvolnění a rovnováhu, aby ji začal lépe vnímat. Když kůň zvedne hlavu a kouká kolem sebe, jezdkyně musí zvednout ruce ještě výš a nastolit kontakt s jeho hubou, provázený odžvýknutím. Pak ruce sníží a jakmile kůň zůstane na měkkém kontaktu, nabídne mu vytažení krku. Zároveň však nesmí koně okopávat, ale musí zase začít pracovat podle principů „leg-lesson“. I to je důležité k tomu, aby kůň jezdkyni vnímal a respektoval její požadavky.

Kůň šel ztuhle, v kroku se roloval a měl tendence k mimochodu, v klusu lehal do ruky a tahal zadek za sebou. Pro uvolnění huby je třeba striktně dodržovat „akci – reakci“, čili postup zvednout napnuté otěže > kontakt na živé hubě > nabídnout vytažení do napnutých otěží na kontaktu, pro lepší pohyb dopředu je třeba důsledně dodržovat principy „leg-lesson“ a pro obojí pracovat na častých přechodech prokládaných pauzami v zastavení na prověšené otěži. Nelze klusat kilometry!

Dalším problémem, jehož příčinou je nadměrné užívání holení, bylo to, že jakmile jen jezdkyně pomyslela na přechod dolů a přestala koně „tlačit nohama dopředu“, kůň se zapíchl na místě. Zde musí dodržovat princip „pozice předchází akci“, o kterém jsme mluvili v minulých článcích, aby kůň čekal na instrukce jezdkyně a do přechodu „vešel“ a ne zabrzdil na místě.

Další den už jezdkyně neudržela pod kontrolou své chování, její používání bičíku už nebylo dle pravidel „leg-lesson“, ale spíš se o něm dalo mluvit jako o „vyprášení kožichu“. Věřím, že její zlost, pramenící možná z momentální bezmocnosti, určitě nepřidala ani koni a on odmítal spolupráci, což se projevilo naprostou neschopností Anke ho uvolnit a udržet a jemném kontaktu. PK navrhnul použít plnou uzdu (důvod je vysvětlen na konci textu). Nejdříve zkoušeli uvolnit hubu na páce ze země. Pak kladl Anke na srdce několik zásad:

- jezdit na dlouhých otěžích, jakmile kůň projeví snahu se natáhnout, mít ho jen na stihle,

- používat stihlové otěže pro zvednutí hlavy, uvolnění huby a ohnutí krku, pákové otěže pro uvolnění a vyklenutí týlu.

S plnou uzdou a držením otěží dle Fillise. (Foto: Brigitte Stransky)

Až další den, poté co si na koně sedl PK a ten se mu začal podávat, dosáhla jistého úspěchu i Anke. Dalo by se říct, že poté, co si sedla už na uvolněného a na holeně naposlouchaného koně, její rozčílení zmizelo, začala mnohem klidněji ovládat i sama sebe, její pochvaly byly od srdce a používání biče se minimalizovalo. Kůň na to téměř okamžitě zareagoval uvolněním a ochotou spolupracovat. Procvičili pěkné, uvolněné a ochotné přechody, malé kruhy i jednoduché cviky na dvou stopách.

Úkolem dvojice bude pracovat hlavně na vnitřním klidu a důslednosti. Provádět všechny přechody korektně, důsledně vyžadovat především při přechodech dolů princip „pozice předchází akci“, procvičovat akci-reakci, a samozřejmě neustále si hlídat své holeně, aby koně nepobízely a udržely ho „lehkého na holeni“. Anke dělá všechno „příliš“ – příliš pobídne holeněmi, příliš zkrátí nebo nabídne otěže… Musí se učit pracovat „přiměřeně“.

Kdy je pravý čas přechodu na páku?

normální situace: jezdit bez páky, dokud není kůň dostatečně naučený na stihlo, protože to je jediné udidlo, které může působit pouze na koutky a ne jen na jazyk. Čili na stihle postupně koně učím na tlak na jazyk a pak si můžu vzít páku.
redrezura – pokud kůň lehá do ruky, táhne, koriguji pozici v první řadě stihlem. Pokud však je kůň příliš ztuhlý a s otevřeným týlem, pak pomůže páka – snáze na ni povolí v hubě a vyklene týl. Páka totiž funguje pouze pro vyklenutí týlu, ne pro vynucování si pozice! A pak díky vyklenutí týlu pomůže takové koně uvolit.

Podmínkou je držení otěží dle Fillise, stihlem lze zvednout koni hlavu a pákou ji snížit! Páka v kombinaci se stihlem je vhodná také pro koně, kteří mají problém se vyklenout v týlu. Lze ji použít i u koní, co dokážou udržet kontakt na otěži, ale odmítají se natáhnout. V případě Anky páka pomohla uvolnit jejího koně prostřednictvím vyklenutí týlu a přimět ho k vytažení krku dolů.

Právě za účelem uvolnění lze páku použít klidně i u 4letého koně. Na druhé straně u některých koní možná nebude nutné použít páku ani jednou za život; pokud je kůň perfektní na stihle, páku nepotřebuje. Až se problém vyřeší pomoci páky, lze se vrátit ke stihlu, ale někdy už může kůň při práci zůstat na obou udidlech; vše záleží na situaci.

Proč jezdit koně dopředu dolů?

Přirozená reakce koně na jezdce v sedle je ztuhnutí, prohnutí hřbetu a prověšení břicha + zvednutí hlavy tak, že se dostane nad otěž. Talentovaní koně mají tuto reakci málo zřetelnou, ale je u nich taky. Kůň však musí

umět nést jezdce, aby šetřil svůj hřbet;
napínat otěže = jít na kontaktu, aby se s ním dalo komunikovat a lehce pracovat.

Obojí splní, když se naučí chodit s vytaženým krkem – čili vytáhne krk vždy na povolení otěží, což je pokyn jezdce pro natažení krku.

Zarolovaný kůň má nadměrně prodloužené svaly a šíjový vaz v oblasti týlu, ale u báze krku, před kohoutkem, jsou zkrácené. Správné vytažení krku protahuje přiměřeně i svaly u báze krku a tedy i hřbet; o to jde. Kůň se nesmí dostat za kolmici, protože to je známkou toho, že jde proti otěži nebo před ní utíká; ani v jednom případě nenapíná otěže. Správné vytažení krku se pozná podle toho, že týl je daleko od kohoutku a nos vystrčený přiměřeně dopředu. Na druhé straně kůň nesmí nést hlavu příliš dole, protože to už blokuje pohyb lopatek. Mezi paží a hlavou je sval (brachiocephalicus), který má být vodorovně, pak optimálně táhne přední končetinu dopředu.

7. Škola lehkosti Philippe Karla: Mladá andaluzanka

Sun, 11 Aug 2019 13:00:00 +0000

Dalším jezdeckým oříškem byla mladá andaluská klisna (nar. 2002, v době kurzu pětiletá). Od počátku (čili asi rok, možná i méně) s ní pracovala i na ní jezdila skoro výhradně její majitelka, příjemné štíhlé děvče s pěkným sedem a kultivovaným jezdeckým projevem, byť trochu pasivním. Přestože začátky měla její andaluzanka pravděpodobně korektní, neubránila se tato dvojice několika velmi závažným chybám.

V první řadě to byla celková ztuhlost klisny, a to pod sedlem i na ruce. Bránila se naprosto všemu, zatínala svůj mohutný krk při snaze o ohnutí, vytahovala otěže, chodila „jak deska“ či spíš jak „uzel“. Ztuhlost se projevila mimo jiné velmi drobivými kroky a celkovou neochotou jít dopředu, včetně neposlušnosti na holeně. Místo pohybu dopředu klisna často na holeň reagovala vyhozením. Nejhorším projevem ztuhlosti však byl zlozvyk stahovat jazyk dozadu. Klisna tak byla stále s lehce pootevřenou hubou a schovaným jazykem, hlavu zvedala a většinu času ji měla dost neklidnou, řekla bych, že se neustále zlobila, projevovala nespokojenost. Jezdkyně ji jezdila na nelomeném gumovém udidle bez nánosníku.

Hned první hodinu si vzal andaluzanku na paškál Philippe Karl. Poradil majitelce, aby vyměnila udidlo za kovové jednou lomené a aby klisně dala nánosník, který bude korektně zapnutý (tedy „na dva prsty“). Pak začal andaluzanku učit „společnému jezdeckému jazyku“. Protože nejdříve je třeba koně naučit rozumět pomůckám (ruce a holeně) a až pak lze gymnasticky procvičovat jeho tělo různými cviky.

Uvolnění huby vytažením udidla do koutků ze země. (Foto: Brigitte Stransky)

Prakticky to znamenalo toto:

1. naučit klisnu reagovat na pohyb udidla v hubě odžvýknutím a uvolněním čelisti. Nejdříve ze země ji naučil správně zareagovat na vytažení udidla do koutků, poté ji učil ohýbat krk (flexovat) na obě strany a následně ho natáhnout. Zásadou je, že udidlo nesmí zapůsobit na jazyk. Pouze tak se klisna o něj přestane bát. Proto lze zatím ohýbat její krk pouze s otevřeným týlem, o vyklenutí v týlu se jezdkyně zatím nesmí snažit, protože při něm už jedna (vnější) otěž působí na jazyk. Opět v duchu zásady, že uvolněná huba (jazyk a čelistní kloub) je základem pro uvolnění celého koně.

Mladé koně je třeba učit:

- flexi krku vlevo a vpravo,

- natažení krku v kroku, klusu a cvalu.

2. naučit klisnu ihned zareagovat na pobídku holení; čili „leg lesson“. PK nejdříve ze země pomoci tušírky chtěl po klisně okamžité vykročení dopředu a požadoval po ní, aby sama udržovala tempo. Na malém kruhu ji také učil uhýbat zádí do strany (ven). Je třeba, aby „rozvázala“ chody.

Uvolnění huby vytažením udidla do koutků ze sedla. (Foto: Brigitte Stransky)

Uspěchané krátké kroky jsou známka ztuhlosti; kůň má dělat pomalé, ale dlouhé kroky. Pozor také na rychlý krok; často z toho vznikne mimochod!

Stejné pak prováděl i ze sedla. Klisna ze země i ze sedla reagovala na tušírku přehnaně, občas i vyhodila, ale ke konci už věděla, o čem je řeč, a poslouchala.

Když kůň projeví nelibost na působení tušírky, lze s ní pracovat měkčeji, ale nepřestat.

Druhý den již byla klisna naužděná jednou lomeným „fulmerem“ (což je roubíkové udidlo) a měla anglický nánosník. Ještě jednou si ji vzal PK, prováděl s ní ze země „leg lesson“. Klisna zpočátku opět vyhazovala. Signály se stále zjemňovaly a klisna začala chápat a reagovala se stále menším rozčílením. PK přitom držel otěže v jedné ruce, bičík ve druhé – tím bude pro začátek pomůcka bičíkem zřetelnější. Při uhýbání zádí z malého kruhu působí bič na záď, otěže v jedné ruce a kůň jde v lehkém ohnutí od člověka. Prováděl i ustoupení na holeň od sebe, to tlačí rukojetí biče na vnitřní lopatku. Zatím nezáleží na preciznosti cviku, ale na okamžitém poslechnutí.

Pokud kůň nosí hlavu výš, je třeba jezdit s vyšší rukou; přímka předloktí – otěž – huba nesmí být zalomená (pravou ruku trochu níž). (Foto: Brigitte Stransky)

Ustupování zádí ven na malém kruhu na ruce taky srovnává dominanci koně. Učí ho to, že musí ustupovat z prostoru člověka. Tím, že ho člověk vede na malém kruhu a nutí jít zádí ven a přitom uhýbat předkem před člověkem na kruhu. Dominantního koně lze taky buzerovat stylem: couvni (= udidlo působící do koutků), pojď za mnou (couvnu před koněm), uhni atd.

Další práci už prováděla jezdkyně; nejdříve ze země, pak ze sedla. Musela dodržovat pár zásad:

- klisna nosí hlavu přirozeně trochu výš, proto musí i jezdkyně držet ruce výš, aby dodržela přímku předloktí – otěže – huba koně;

- přísně dbát na pravidla „leg lesson“ (viz minulá část seriálu o Anke);

- při ohýbání krku působit jen do koutků, nikdy nepůsobit na jazyk;

- když kůň místo klusu nacválá, nevadí, zůstat v klidu;

- zpomalovat koně zásadně zvednutím rukou a působením do koutků – tím se totiž mění rovnováha koně a to ho i z fyzikálních zákonů přiměje zpomalit. Nikdy netáhnout ruce dozadu!

- při ustupování zádí na malém kruhu zatěžovat vnitřní sedací kost a vnitřní ruku dát více od krku, vnější otěž dle potřeby přiložit (neck reining); tušírka působí na záď vždy ve chvíli, kdy se zvedá vnitřní zadní noha koně.

Z ustupování zádí na malém kruhu v kroku je dobré po chvilce ihned vyklusat po celé jízdárně a chtít po koni vytáhnout krk (ale zůstat na kontaktu).

I ve cvalu je třeba dodržovat lehký kontakt a přitom nepůsobit na jazyk. (Foto: Brigitte Stransky)

U mladého koně nelze držet ruce za každou cenu dole, když přizvedne hlavu. Udidlo ho bude tlačit na jazyk a kůň se bude ještě více bránit zvednutím hlavy, ještě více ho to bude bolet atd. atd. Proto je třeba mít ruce ve stejné výšce, jako je huba, pak bude možné vytvořit měkký kontakt. Platí pravidlo, že když je hlava nahoře, ruce jdou taky nahoru. Mladého koně nelze nikdy uzamknout mezi ruce a holeně!

Výška rukou jezdce se řídí výškou držení hlavy koně.

Příklad projíždění obratu vlevo:

1. zatížit levou sedací kost,

2. levou ruku doleva od krku a

3. vytočit se rameny doleva,

4. pravá otěž na krku (neck reining).

= tím se udělá koni koridor doleva, kudy může jít.

Po přechodech krok – klus – krok – zastavení přešli k práci v klusu. Je třeba najít správný rytmus. Pozice rukou ovlivní pozici krku a tím i rovnováhu, ta zase ovlivní tempo i lehkost pohybu. Střídáním práce na přechodech a ustupování na malém kruhu, vytažením krku a důsledným dodržováním lehké ruky působící jen do koutků si andaluzanka místy vracela jazyk na správné místo. Tendenci k mimochodu v kroku řešili po chvíli tím, že změnou rovnováhy (pozice krku) a lehkou rukou bez pobízení holeněmi zpomalili tempo a kroky se prodloužily; dobře k tomu později poslouží i dovnitř plec, nyní aspoň ono ustupování zádí na kroužku.

Uvolňování huby ve cvalu. (Foto: Brigitte Stransky)

V červnu bylo vidět jisté zlepšení. Klisna chodila pilněji dopředu, udržovala už své tempo, byla však stále ztuhlá a bohužel jazyk stále stahovala dozadu, i když častěji než v únoru ho měla na správném místě. Problém s jazykem se její jezdkyně snažila mezi kurzy řešit různě – podle různých rad různých lidí; je otázka, zda to bylo vždy dobře.

Hned na začátku PK upozornil, že pro práci s koněm je třeba mít plán. Konkrétně zde: potřebuji koně uvolnit, musí mi dát nejdříve hubu, pak může dát zbytek těla. Nemá smysl stále jen jezdit po jízdárně dokola a bezcílně měnit směr apod. Musím vědět, co tím sleduji.

Proto opět na začátku pracovali na uvolnění huby ze země, ze sedla krok na kruhu, ohýbání krku a v ohnutí nechat vytáhnout dolů a dopředu. Je třeba se starat jen o správný kontakt a působit jen na koutky huby. V kroku klisna potřebuje pomalé tempo, aby nešla mimochodem, ale postupně získala „kočičí chůzi“.

Při uhýbání zádí ven na malém kruhu klisna nereagovala pohotově na holeň, proto se vrátili ke zkrácené verzi leg lesson, aby se zadníma nohama překračovala okamžitě a výrazně. Každý cvik je třeba provádět na obě ruce – je třeba koně gymnastikovat symetricky. Poté vyklusat do natažení. A opět dovnitř plec na kroužku. Cyklus: dovnitř plec na kroužku > vyklusat a lehce vytáhnout > změnit směr > krok > dovnitř plec na kroužku > atd.

Ve cvalu musí jezdkyně udržovat ruce v patřičné výši, aby nepůsobila na jazyk, musí však udržovat kontakt. Přechodu do klusu musí předcházet zvednutí rukou, které změní rovnováhu, pak přijde zasednutí a klus. Na pravou ruku klisna často zaskakovala do kontracvalu. Je třeba ji ohnout ven a zasednou vnější sedací kost. Když to nepomůže, ohnout ji ven a záď nechat ustoupit trochu dovnitř a z toho nacválat. Odlehčení pravé lopatky pak procvičovali i klusem na velké osmičce v sestavení doleva, čili kruh na levou ruku projet normálně, na pravou ruku v kontrasestavení, otevřená vnitřní otěž (koridor doprava).

Uvolnit hubu a… (Foto: Brigitte Stransky)

… nechat klisnu vytáhnout krk za udidlem. (Foto: Brigitte Stransky)

Další den po uvolnění huby a ohýbání krku ze země pracovali na celkovém uvolnění koně. Je třeba mít klisnu stále v rovnováze, aby se jí chodilo dobře. Na stěně uvolnit zvednutím rukou hubu a pak provádět přechody krok – zastavení – couvání apod. Couvat se musí bez holeně pouze na změnu pozice krku, klisně lze ještě tolerovat křivé zacouvání. Pak se projížděly malé kruhy – vše s rukou výš než huba, aby udidlo vůbec nepůsobilo na jazyk. Na malém kruhu dovnitř plec (= ustupování zádí ven): Předek musí dělat velmi malý kroužek, záď musí být velmi žívá. Zkoušeli i dovnitř plec na stěně, z ní v klusu změnit směr pro oživení pohybu a dovnitř plec na stěně na druhou ruku. V kontrasestavení měnili obloukem směr, což zlepšuje práci lopatek; kůň nemá být příliš ohnutý. Je třeba otevřít vnější otěž, když tak si pomoct bičem na vnitřní lopatce. Vnitřní otěž na krku (neck reining).

Obloukem změnit směr v kontrasestavení: pravá otěž od krku, levá na krku vedou koně do požadovaného směru za udržení požadovaného ohnutí.

Další den opět pracovali na přechodech a kroužcích s cílem uvolnit klisně hubu a následně celé tělo. Procvičovali i dovnitř plec a z ní vyklusání s vytažením krku na kontaktu. V klusu na osmičce projížděli jeden kruh v kontrasestavení, druhý kruh v normální ohnutí. Andaluzanka se už byla schopná pěkně natáhnout dopředu a dolů za udidlem; už je v lepší rovnováze, proto je i schopná se vytáhnout krkem níž. Při práci v kontrasestavení už jde „kulatěji“, nelehá do rukou a má pravidelnější krok.

Problémy s jazykem:

1. stahování dozadu

2. vytahování nad udidlo

3. plazení na stranu

4. (skřípání zuby).

To vše je projev bolesti, kdy udidlo tlačí na jazyk a kůň se tomu snaží vyhnout. Je proto třeba přestat působit na jazyk, čili NIKDY netáhnout ruce dozadu.

Při lonžování Philippe Karl odmítá jakékoli pomocné otěže. (Foto: Brigitte Stransky)

Umí natáhnout kroky! Zatím bez jezdce… (Foto: Brigitte Stransky)

8. Škola lehkosti Philippe Karla: Pan Poisson a jeho angloarab

Sun, 11 Aug 2019 12:00:00 +0000

Pan Poisson jezdil na pěkném hnědém patnáctiletém angloarabském valachovi. Jakožto jezdec byl na koni na první pohled velmi „pohyblivý“: rozhazoval rukama a neustále ho všelijak „připotahoval“ za hubu ve snaze snížit mu hlavu a dostat na přilnutí, vytahoval paty a koně neustále přikopával, aby udržel požadované tempo. Jeho kůň byl přitom dost temperamentní a očividně velmi citlivý. Na jezdcovy ruce reagoval „útěkem“, čili se zaroloval za komici, před holeněmi se chránil ztuhnutím, zrychlením a výrazným zkrácením kroků. Vypadalo to, že se jeho předek pohybuje jinak, než záď.

Koně, kteří se bojí o hubu a schovávají se před rukou jezdce za kolmici, čili se rolují, jsou podle PK nejtěžší oříšek. I s nimi začíná ze země; nejdříve zepředu vytáhnout udidlo do koutků a naučit koně „dát hubu“, čili odžvýknout a měkce překusovat a polykat, dokud ruce opět udidlo nepustí dolů. Pak se učí ze země ohýbat krk do stran. Přitom je třeba dávat pozor na to, aby se kůň nezaroloval. Vnější otěž je proto třeba vést kousek za týlem, aby i ona působila do koutku huby a ne na jazyk; pouze tak zůstane kůň otevřený v týlu s nosem vystrčeným dopředu. V žádném případě teď po koni nebudeme chtít vyklenout týl! Jakmile by utekl za kolmici, je třeba mu IHNED zvednout hlavu a nechat ho odžvýknout. Toho dosáhne ze země tím, že ruka, držící udidlo, ho vytáhne v hubě ještě výš ke koutkům.

Kůň se musí naučit chodit zase ve svém přirozeném držení těla, musí se naučit, že má udržovat kontakt s otěží a to jde jen tak, že bude mít hlavu během ježdění nahoře. K tomu je ale také nutný klidný sed a klidné a nezávislé ruce schopné udržet lehký kontakt s hubou.

Postup u koní, kteří se rolují, bude následující:

Nejdříve ze země, pak ze sedla, nejdříve v kroku, pak v klusu a později i ve cvalu

uvolnit a oživit hubu,
ohýbat krk do stran (laterální flexe), díky čemuž si kůň protáhne krční svaly a bude pružnější,
po flexi naučit koně, aby se vytáhl dopředu a dolů, tím se učí sám napínat otěže (otěže nesmí napínat jezdec! Ten jen upravuje toto napnutí.)

Takovým způsobem se koně znovu učí důvěřovat udidlu a rukám jezdce a sami budou vyhledávat a udržovat měkké přilnutí.

Philippe Karl trochu zapracoval i na sedu p. Poissona: musí uvolnit holeně a nevytahovat paty (takže zpočátku jezdit bez třmenů), ruce musí držet od sebe = separované, aby každá působila zvlášť, uvolnit pěsti tak, aby je mohl podle potřeby ještě více sevřít nebo naopak ještě více povolit. A pak už pracovali na koordinaci pomůcek – uvolnit hubu koně zvednutím rukou a vytažením udidla do koutků, jakmile kůň povolí a odžvýkne, ruce snížit tak, aby předloktí tvořilo s hubou přímku (při pohledu z boku i shora), a to za stálého udržování jemného kontaktu. Zároveň bylo potřeba nastolit jasná pravidla pro pobídky holení, aby kůň reagoval správně a ihned. Přestože byl velmi citlivý, neklidné holeně ho naučily ignoraci, což vyvolalo jenom další a další okopávání.

Jezdec se učí ovládat své tělo a přitom uvolnit koni hubu, ten zatím není uvolněný a napjatě čeká, co se po něm bude chtít. (Foto: Brigitte Stransky)

Veškerá práce s koněm má začínat a končit uvolněním huby. Začínat proto, že to potřebuji pro práci, končit proto, že kůň řekne „ano, všechno bylo OK“.

Práce od sedlem – stejně jako u většiny jiných koní s jinými problémy – začíná krokem a skládá se z projíždění různě velkých kruhů a přímých úseků. Rozdíl je v působení na koně a v požadavcích na jeho držení těla. U koní, kteří se rolují, čili utíkají před přilnutím tím, že stáhnou hubu dozadu a bojí se napínat otěže, je třeba při uvolňování huby a při změně rovnováhy působit do koutků velmi citlivě, tah otěží nesmí být cukavý (demi arret), ale postupně se zvyšující = progresivní. Kůň musí chodit s hlavou zvednutou, protože pouze tak má otevřený týl, nos vystrčený dopředu a neroluje se. Pouze tak lze dosáhnout kontaktu – ten zpočátku vytvoří i udržuje jezdec citlivýma separovanýma rukama ve vyšší poloze, než ho kůň akceptuje a sám o něho začne usilovat.

Při projíždění kruhů je třeba nejdříve ohnout krk a pak jít teprve na kruh. Při ohýbání je třeba dávat velmi velký pozor na to, aby vnější ruka nebyla příliš nízko, nepůsobila tak na jazyk a nenutila koně vyklenout týl – v tomto případě se totiž ihned zaroluje.

Kůň, který je ježděný s hlavou „dole“ a zarolovaným nosem, se pohybuje na předku. Zvednutím jeho hlavy se mu změní rovnováha – přesune se dozadu. To „uvolní“ i práci jeho končetin a celkový pohyb koně začne být najednou lehčí, snazší, energičtější a příjemnější.

Dokud kůň ztrácí rovnováhu v kroku, nelze s ním klusat. Ztráta rovnováhy se pozná zrychlením či naopak ztrátou taktu.

Kůň se uklidnil, uvolnil, jeho huba změkla, hlavu nese v rovnováze trochu výš a před kolmicí. (Foto: Brigitte Stransky)

Platí zásada nejdříve působit nejjemnějšími pomůckami. Poté, co se kůň naučil správně reagovat na vytažení udidla do koutků, je třeba požádat ho o zvednutí hlavy a odžvýknutí nejdříve pouze pohybem prstů = tím se uvolní čelist. Až když pohyb prstů nefunguje, začnu progresivně zvedat ruce a vyvíjet tlak do koutků.

Angloarab se ještě během únorového kurzu srovnal v pohybu, chodil už plynuleji a nebyl už tak „rozpojený“, protože se uvolnil a zlepšila se jeho rovnováha. Začali tedy pracovat na tom, aby si sám na signál protáhl krk = sám napínal otěže. Protože má citlivou hubu, je třeba s ním provádět opatrnou akci-reakci (viz díly o Franzovi a Martinovi). Nejdříve to zkoušejí v kroku, pak v lehkém klusu. Zvednout ruce > udidlo do koutků > nastolit tím lehký kontakt s živou hubou > poté ruce lehce povolit, ale kontakt nezahodit > jít rukama velmi opatrně dopředu a dolů > kůň by je měl následovat > pokud se lehký kontakt ztratí (zde kůň uteče za kolmici) > opět zvednout ruce a vše opakovat. Kůň se bude časem natahovat stále ochotněji a hlouběji.

Akci-reakci lez provádět také v kombinaci s ohýbáním krku: ohnout krk > vyjet na malý kruh > na stěně narovnat a nechat vytáhnout > znovu ohnout > atd.

Pokud pracujete na vytažení krku koně, je vhodné mít otěže delší; kratší otěže jsou lepší při nácviku vyklenutí týlu (což nebyl případ p. Poissona a jeho angloaraba).

Až když kůň pochopí akci – reakci, čili se naučí s důvěrou natáhnout za udidlem, lze mu demi arrety diktovat hloubku vytažení. Dříve ne.

Dá se říct, že před panem Poissonem stojí nelehký úkol: naučit se ovládat své tělo. Až pak může ovládat tělo svého koně. Musí svému koni ukázat, že není třeba se bát o hubu. K tomu slouží výše popsané principy. Před přechodem je třeba myslet na změnu rovnováhy, až pak lze provést přechod. Chody koně pak budou „samy od sebe“ uvolněné, prostorné, klidné, ale energické.

Jezdec se srovnal v sedu, ruce drží od sebe a snaží se působit měkce. Kůň vypadá uvolněněji, více v rovnováze a s energičtějším pohybem. (Foto: Brigitte Stransky)

Jak řešit různé problémové situace

1. kůň lehá do otěží > provést „demi arret“ = rychlé, cukavé zvednutí rukou > kůň půjde hlavou výš, jeho kontakt s otěží se zlehčí a změní se zároveň jeho rovnováha, takže si nebude lehat do udidla. Až poté ho lze ohýbat v krku, klenout týl apod. Je třeba provádět hodně přechodů, při nichž musí být hlava koně výš a kontakt lehký.

2. kůň jde nad udidlem (hlava nahoře a uhýbá kontaktu směrem nahoru) > akce-reakce = postupně zvedám ruce výš, až jsou výš než hlava koně, a progresivně zvyšuji tah do koutků (akce), až kůň sám nabídne vytažení krku (reakce). Takoví koně nesmí dělat náhlé přechody, ale přechody musí být pozvolné při stále probíhající akci-reakci, např. jezdit na kruhu ve stálém ohnutí a u toho dělat přechody (krok – klus – krok atd.). Až když se kůň takto naučí sám napínat otěže, lze formou akce-reakce chtít další věci (třeba ohýbat krk, později i klenout týl).

3. normální kůň – musí se naučit „dát hubu“, natáhnout krk, ohýbat krk + za kontroly vnější otěží vyklenout týl při ohnutém krku.

4. rolování:

a) ad 4.+ad 1. kůň se roluje a lehá do otěží – je třeba mu zvednout hlavu, hodně ohýbat krk s rukama nahoře a otevřeným týlem, z toho ho nechat vytáhnout krk dopředu a dolů. Je třeba u něho stále procvičovat horizontální i vertikální pružnost krku. Nechat ho déle s ohnutým krkem – nemůže si tak lehat do rukou.

b) ad 4.+ad 2. kůň se roluje a přitom zalézáním za otěž uhýbá kontaktu – to je nejhorší varianta – je třeba otevřít týl, ohýbat krk s hlavou nahoře a nosem vystrčeným dopředu a opatrně ho učit stálému kontaktu (kůň nesmí snížit hlavu).

9. Škola lehkosti Philippe Karla: Další rolující se koně

Sun, 11 Aug 2019 11:00:00 +0000

Angelika je mladá zaměstnankyně stáje, jejíž majitelé celý kurz organizují. Protože v únoru, na prvním běhu, bylo místo, zúčastnila se ho na půjčené klisně, osmileté starokladrubské bělce Anemona. Dle vyjádření jezdkyně je klisna „tuhá a nekompaktní“. Roluje se, jede jak tank, v obratech padá na vnitřní lopatku. Nevypadá příliš přiježděně. Opět zde platí pravidlo, že kůň, který se roluje, má být zatím ježděn s otevřeným týlem ve vyšší pozici hlavy.

Začíná se stále stejně, a to se základy komunikace s koněm. PK říká, že když ovládneš krk, ovládneš celého koně. Proto je i nyní třeba:

obnovit činnost huby – vytáhnout udidlo do koutků, když kůň povolí, čili začne přežvykovat, nesmí se hned udidlo pustit a tím zahodit kontakt, ale když kůň změkne, musí taky pomalu měknout kontakt, postupně se udidlo povoluje, až ho ruce pustí. Docílíme toho, že když jezdec zkrátí otěže, kůň už reflexně začne přežvykovat a uvolní se.
ohýbat krk – opět pouze s otevřeným týlem, jinak se kůň zaroluje. Cílem je, aby kůň v požadované pozici nehýbal hlavou, je uvolnil hubu.
nechat koně natáhnout se za udidlem - při vytahování krku je třeba dávat pozor na pozici nosu: když je hlava nahoře, může být na kolmici, ale jak jde dolů do natažení, musí jít před kolmici.
(ohýbat krk s vyklenutým týlem – je třeba to provádět opatrně tak, aby se kůň nezaroloval, takže u těchto rolujících se koní se tento krok zatím vypouští a jezdí se pouze s otevřeným týlem a nosem vystrčeným dopředu).

U této klisny je třeba otevřít týl a dělat vše, obraty, couvání atd. s hlavou ve vyšší pozici a nosem před kolmicí, nedovolit jí vyklenout týl. Pokud chci vyřešit problém rolování, musím pracovat s narovnaným krkem – ohnutí krku problém zhorší a podpoří rolování.

Rolující se koně je třeba jezdit s vyšším držením hlavy, pouze tak se zlepší jejich rovnováha, nos se dostane před kolmici a lze je mít na měkkém přilnutí. (Foto: Brigitte Stransky)

I u rolujících koní je třeba dodržovat zásadu „pozice předchází akci“, čili před jakýmkoli přechodem nejdříve uvolnit hubu popř. změnit pozici krku a hlavy a pak provést přechod. Koně je třeba nejdříve dostat do pozice, ze které provede přechod nejlépe. Zvednutí rukou a uvolnění huby je zahájení jakéhokoli přechodu.

Při práci ze sedla musela jezdkyně dbát o to, aby nejdříve uvolnila hubu a pak se teprve rozešla. Jemně zvedat ruce a progresivně zesilovat tlak do koutků, jak kůň povolí, měkce povolit taky. Za chvíli stačí jen trochu přizvednout ruce a kůň odžvýkne a změní rovnováhu. Jezdkyně musí jezdit s rukama ve výšce huby.

Do obratu je třeba ohýbat krk s oběma rukama zvednutýma; jen tak se zabrání zarolování. (Foto: Brigitte Stransky)

Na malém kruhu je třeba dbát na správné ohýbání. V tomto případě musí být obě ruce nahoře a působit do koutků, aby se klisna nezarolovala. Práci je teď třeba omezit na jednoduché cviky (krok – zastavení – malý kruh), přitom se kontroluje uvolnění a rovnováha koně.

Ježdění se zvednutou hlavou koně se střídá s vytahováním krku dopředu a dolů; dokud má kůň nos před kolmicí, lze mu nabízet otěže, jakmile se však zaroluje (čili uteče od přilnutí), je nutné ihned zvednout ruce, otevřít týl a znovu nastolit kontakt.

Až se vše zvládne v kroku, lze přejít do lehkého klusu. Není vhodné běhat kilometry, ale projíždět přechody klus – krok a myslet na to, že první se musí připravit kůň povolením huby, pak se provede přechod. Při naklusání je třeba dbát na poslušnost na holeň (bičík). Na velkém kruhu procvičovala dvojice ohýbání a vytahování krku.

Jezdkyně se snažila důsledně dodržovat všechny pokyny Philippe Karla a klisna už po krátké chvíli chodila uvolněněji, poslušněji a lehčeji.

Také další kůň předváděl „moderní drezurní nešvar“ – roloval se, čili utíkal před udidlem za kolmici. Byl to desetiletý strakatý holandský teplokrevník, kterého měla na únorový kurz půjčeného Daniela. Tento kůň se však „roloval jinak“ – chodil s krkem poměrně vzpřímeným, hlavu měl jakoby „zaraženou do krku“. Když byl rozrušený, vypadal skutečně jako žirafa s nosem tlačícím se za kolmici. Tato kombinace vzpřímení a zarolování mu bránila v prodloužení chodů, takže se pohybovat uspěchaně. Neuměl – a nemohl – se ohýbat, do obratů padal po lopatce, a to i při práci na ruce! Jako by vůbec neuměl ovládat své tělo, o rovnováze ani nemluvě.

PK hned na začátku sundal koni kombinovaný nánosník. Při ježdění bude třeba klást důraz na pomalejší tempo a držení hlavy s otevřeným týlem, tím se koni usnadní pohyb vpřed a prodlouží se jeho kroky. Dále bude třeba ho přimět k natažení krku, ale tak, aby se přitom nezaroloval. Tento kůň očividně má problém se natáhnout.

Philippe Karl vytahuje udidlo do koutků a učí tak koně odžvýknout, čili uvolnit hubu „na povel“. (Foto: Brigitte Stransky)

Philippe Karl ohýbá Girominovi krk ze země tak, aby kůň nevyklenul týl a nezaroloval se. (Foto: Brigitte Stransky)

Opět začíná nejdříve uvolněním huby ze země. Tento kůň má problém ji uvolnit; koně, kteří jsou ježděni s nosem za kolmicí, mají většinou „zakázáno“ uvolnit hubu, mívají ji staženou nánosníky. Potom ohýbá krk ze země – s hlavou přísně nahoře a otevřeným týlem. Z toho přiměje koně natáhnout krk, a to tak, že kroužek udidla vede směrem dolů a povolí otěž okolo krku.

Při snaze snížit a natáhnout krk utíká Gironimo za kolmici. (Foto: Brigitte Stransky)

I ze sedla je třeba nejdříve koni otevřít týl. Otěže nesmí být pevně napnuté, ale velmi lehké. Nejdříve Daniela zkouší ohýbat mu krk ve stoje, pak v kroku na kruhu. Poté se ho snaží opatrně přimět k vytažení krku.

Jezdkyně má tuhé pěsti stočené k sobě, neklidné holeně a koně moc žene. Jezdila proto s bičíkem v rukou napříč, aby je měla od sebe. I přesto, že jí to až tak moc nešlo, kůň chodil výrazně lépe už první hodiny.

Daniela má problém ovládat své ruce, proto je má bičík uklidnit a „separovat“. (Foto: Brigitte Stransky)

PK zdůrazňoval, že je s ním třeba pracovat nesmírně měkce. Je důležité je, JAK uchopíte otěže, musí to být měkké uchopení a ne tvrdé. Neustále je třeba také korigovat tempo; Gironimo v klusu příliš spěchá a zkracuje kroky.

Vzpřímený ztuhlý krk, prohnutý hřbet, nespokojené švihání ocasem; je třeba prodloužit otěže a pravou ruku nestahovat před břicho. (Foto: Brigitte Stransky)

Jezdkyně má tendenci jezdit s příliš krátkými otěžemi, což celou situaci jen zhoršuje. Je třeba koně nepobízet, prodlužit si otěže a snažit se dělat vše velmi měkce a opatrně. Aby se tento kůň odvážil natáhnout si krk, potřebuje měnit ohnutí zprava doleva a zpět. Působení otěží se brání zvedáním krku, ruce jezdce proto musí ještě výš, pak mu nezbude nic jiného, než hlavu snížit.

Práce této dvojice tak vypadala následovně:

Ohni vpravo > ohni vlevo > vytáhni > atd. atd. Přitom jezdili na malých kruzích, osmičkách, měnili směr. Jezdkyně si musí neustále hlídat delší otěže, měkké ruce, když kůň zvedne hlavu, pohotově zvednout ruce ještě výš. Pouze tak bude možné vrátit mu důvěru v jezdce.

Je škoda, že tito dva koně se už v červnu neukázali, bylo by zajímavé vidět, jak se s rolováním vypořádají dále.

10. Škola lehkosti Philippe Karla: Isabella a její koně

Sun, 11 Aug 2019 10:00:00 +0000

Isabella už před kurzem pracovala podle principů Philippe Karla. V únoru představila svého 14-letého teplokrevného bělouše, bývalého parkurového koně, který byl kdysi ježděn zarolovaný a kterého vlastní asi 2 roky. Předvedla ho na plné uzdě s Fillisovým držením otěží a chtěla ladit některé detaily ve složitějších cvicích. Hned na začátku byly patrné základní nepřesnosti ve výcviku, projevující se ne vždy korektní pozicí koně (i jezdkyně) a jeho pohybem i reakcí na pomůcky.

Hned první den předvedla práci na dvou stopách v klusu, přeskoky, španělský krok a snažila se o piafu. Tu chtěla zdokonalit. Philippe Karl však doporučil nejdříve připravit „podklady“ pro dobrou piafu – čili stoprocentně zvládnout okamžité přechody, což dělalo dvojici problémy. PK odmítá učení piafy na ruce, kdy se kůň vepředu drží za otěže (nebo je vyvázán) a tušíruje se po zadních nohách. Učí koně piafovat zdokonalováním přechodů mezi klusem a zastavením až couváním. Podle jeho názoru má být kůň při piafě

lehký na holeních = IHNED vyklusat
lehký na rukou = IHNED zastavit až couvat
(a samozřejmě už musí mít za sebou kvalitní základy).

V praxi to znamená, že kůň musí IHNED a na nepatrné pomůcky provádět přechody: dobrý klus > zastavit > zacouvat > dobrý klus > atd. Až jsou tyto přechody dokonalé, může pak z klusu místo zastavení pouze natolik zkrátit, že kůň předvede několik piafových kroků a jezdec ho poté musí znovu nechat ihned živě vyklusat. Tímto způsobem je kůň po celu dobu pozorný, shromážděný, nepadne na předek, nepověsí se do rukou a neztratí kmih a chuť jít dopředu, je výbušný.

Před jakoukoli prací je třeba koně uvolnit a prohřát, povolit hubu a krk. Jezdí se v kroku na malých kruzích, poté na osmičce, kůň se ohýbá a z ohnutí nechává vytáhnout. Pak lze stejné provádět v klusu. Celé to může trvat jen pár minut. V klusu přímo, prodloužit klus i krk koně. Na obě ruce. Cval na velkém kruhu a v klusu kruhy změnit. Pak lze na kruhu provádět přechody klus – cval. Pokud jsou tyto přechody v rovnováze, může se začít skutečně pracovat.

Isabella předvádí španělský krok. (Foto: Brigitte Stransky)

Druhý den chtěli zlepšit práci na dvou stopách. Jezdkyně dělala hned několik chyb: vytáčela se rameny do opačného směru, zatěžovala opačnou sedací kost (čili ne ve směru pohybu) a vnější holeň strkala příliš dozadu. Následkem toho se kůň pohybovat na dvou stopách dost těžkopádně. Začali proto i nyní „od začátku“, aby koně probrali a uvolnili. Nejdříve v kroku, pak v klusu

uvolnit hubu
ohýbat krk na obě strany
nechat vytáhnout z ohnutí.

Pro zlepšení lehkosti na holeně procvičovali ustupování zádí na malém kruhu (viz leg-lesson).

Pokud kůň při dovnitř pleci (stranových pohybech obecně) zpomalí, je dobré s ním vyjet na malý kruh a procvičit ven záď (leg-lesson) nebo hned vyjet na oblouk a prodloužit klus a zase přejít na dovnitř plec – kůň se tím probudí k energickému pohybu a učí se tak být výbušný. NIKDY však nelze zlepšovat aktivitu pohybu během stranového pohybu. Po ukončení dovnitř plece se nemá jet přímo, ale je vhodnější pokračovat na kruhu nebo projet oblouk – kůň už je ohnutý a je dobré toho využít.

Když kůň nereaguje na holeň, nestarej se o rytmus či ohnutí, nejdříve je třeba ho naučit vystřelit na holeň dopředu, i kdyby měl zdrhat. Až se tohle naučí, může se postupně jeho pohyb „kultivovat“.

Pokud má kůň tendenci příliš utíkat, nauč ho zpomalit na zvednutí hlavy a krku (= kontrola rovnováhy), a toto používej i při procvičování přechodů (čili přechod dolů zahájit zvednutím hlavy a krku).

Když kůň utíká a ještě u toho zvedá hlavu (dostihoví koně), je třeba ho nejdříve naučit vytáhnout si a vyklenout krk a z toho se má učit zastavit.

Po krátké přestávce v zastavení Isabella zkrátila otěže, uvolnila hubu, nechala koně vyklenout týl, rozešla se a upravila tempo kroku (trochu zasedla a přizvedla ruce, aby koně zpomalila). Pak pokračovali v práci na dvou stopách. Dovnitř plec na stěně > malý kruh > dovnitř plec na stěně > na druhou ruku to stejné. Poté nechat koně vytáhnout krk. Otěže zkrátit, koně ohnout a na stěně travers > z rohu obloukem změnit směr a překrok. Nechat koně vytáhnout > zkrátit > na druhé stěně travers > obloukem změnit směr a překrok. Vytáhnout, pauza v zastavení. Zkrátit otěže, hubu uvolnit stihlem, týl pákou, pokud kůň neposlechne, je třeba mu ohnout krk a tím ho uvolnit. Pak jezdili v pracovním klusu: dovnitř plec > velký půlkruh v živém lehkém klusu > zase dovnitř plec. Nechat koně vytáhnout krk na krátké stěně v lehkém klusu > po diagonále změnit směr > zkrátit klus > v rohu koně ohnout > zasednout > dovnitř plec.

Na malém kruhu procvičovali i kontra dovnitř plec. Je to příprava na překrok, aby kůň nepadal na lopatku. Pak zkoušeli na malém kruhu renver - skoro až obrat okolo předku. Kůň přitom jde krokem na malém kruhu ohnutý k vnější ruce a z toho po něm chce jezdec uhýbání zádí z kruhu ven.

Při ohýbání krku v kroku je někdy lepší začít na malém kruhu, protože na rovné linii mají koně zpočátku tendenci utíkat ven. Pokud i přesto utíká ven, je třeba otevřít vnitřní otěž. Cvičení lze provést takto: rovně > malý kruh s ohnutím krku > rovně s vytažením krku > atd.

Poloviční překroky bude muset tato dvojice ještě hodně procvičovat. (Foto: Brigitte Stransky)

Další den procvičovali po uvolnění koně opět práci na dvou stopách, ale tentokrát se věnovali více klusu. Jezdkyně seděla křivě a kůň ztrácel kmih, proto jezdila v lehkém klusu. Tím, že budu pracovat na 2 stopách v dostatečném natažení a v lehkém klusu, učím koně klusat i při těchto cvicích dobře vpřed.

Ve cvalu se chtěli věnovat přeskokům, které dvojici činily problémy. Začali cvalem na velkém kruhu, pak kontracval, přičemž PK vyžadoval při kontracvalu ohnutí k vnitřní ruce. Po vytažení a přestávce v zastavení prováděla dvojice na kruhu přeskoky z normálního cvalu do kontracvalu. Tento postup je dobrý pro koně, který se přeskoky teprve učí; musí však dobře zvládat kontracval. Pak se s ním cválá na kruhu ve správném cvalu, ale ve velmi mírném kontrasestavení (krk téměř rovný), to už koni říká, že bude kontracval. Po pobídce do přeskoku tak přeskočí buď správně, nebo nejdřív zádí a opozdí předek, ne naopak. To je menší chyba, než kdyby přeskočil jen předkem.

Kůň má pro přeskok cválat svižněji a prostorně, potřebuje dlouhou fází vznosu, aby měl čas si přeskočit. Při přeskoku vlevo je třeba se podívat doprava. Jezdkyně příliš často strká při různých cvicích dozadu vnější holeň, kůň se ji naučil ignorovat a v přeskoku na ni nereagoval. Musí ho zase naučit reagovat na holeň hned; k tomu slouží práce na dvou stopách, ideálně na malém kruhu. Bělouš byl po celou dobu na levou ruku příliš ztuhlý - ještě není na přeskok připravený.

Pro přeskok zkoušeli i další „fintu“: nejdříve na pravou ruku klusali na kruhu a měnili ohnutí dovnitř a ven, signály otěží stále zjemňovali. Pokračovali kontracvalem v renveru a prováděli v tomto sestavení přechody cval – krok - cval. Jezdkyně měla za úkol sedět na vnější sedací kosti (levé). Po pár přechodech ho nechala ve cvalu uhnout zádí ven, s přestávkami to několikrát zopakovala. Pak nacválala na levou ruku do správného cvalu a po změně ohnutí přeskočila do kontracvalu. Krok, pochvala.

V červnu pak Isabella předvedla svého druhého koně, devítiletého teplokrevného hnědáka. I u něho měla problémy s přeskoky. I jeho jezdila na plné uzdě.

Hned na začátku jí PK poradil, že je třeba koně více uvolnit a rozhýbat mu krk. Ze země

v pozici před koněm oživili hubu stihlem,
pak stihlem ohýbali krk s otevřeným týlem, (když u ohnutého krku rychle povolí otěž, kůň se má vrátit do původní pozice pomalu - pokud se tam vrátí rychle, bylo ohnutí krku provedeno násilně),
pak uvolnili hubu pákou – dokud kůň nepovolí hubu na působení páky, nelze ho pákou ohýbat,
působením stihla s pákou docílili vyklenutí týlu (tím se kůň připravuje na páku, učí se s ní hrát).

Stihlo zvedá hlavu, páka klene týl.

Ohýbání krku koně na stihlu a páce. (Foto: Brigitte Stransky)

Nejdříve koně „opracovali“ na dvou stopách; dovnitř plec, poloviční překroky v kroku. Pro oživení pohybu bylo potřeba provést pár přechodů krok - zastavení – klus. Pak projeli stejnou práci na dvou stopách v klusu, prokládali ji lehkým klusem na velkém kruhu s vytažením krku. I tento kůň předváděl pod Isabellou nevýrazné, těžkopádné překroky v klusu.

Pak zkoušeli přeskoky, opět na velkém kruhu ze správného cvalu do kontracvalu. Jezdkyně má cválat na správnou nohu v mírném kontrasestavení. Pak narovná koni krk, zatíží vnitřní sedací kost a nohama dá signál k přeskoku do kontracvalu. Po přeskoku je třeba koně hned zastavit, pochválit, ne cválat kilometry. Na pravou ruku měl kůň tendenci přeskočit zádí hodně dřív. Jezdkyně si musí hlídat napnutí budoucí vnější otěže (čili pravé) a musí najít nejlepší tempo cvalu pro přeskok – ani málo ani moc.

Další den se ještě vrátili ke zlepšení polovičního překroku. Po uvolnění a protažení koně prováděli cvičení: na pravou ruku na malém kruhu v pomalém kroku do kontrasestavení > vyjet na stěnu a renver (když neuhne zádí hned ven, ihned bičík) > reverzní pirueta (= extrémní renver čili obrat okolo předku v kontrasestavení – zlepšuje mobilitu zádě) > na levou ruku malý kruh a na něm renver > z toho poloviční překrok do diagonály.

Překrok je obecně těžký cvik, protože pro koně je nepřirozené jít do strany po směru ohnutí, proto kůň často padne na vnitřní lopatku (hlavně na stranu, na kterou se špatně ohýbá). Jezdec pak většinou stáhne vnitřní ruku přes krk. Musí ale udělat něco jiného: vnitřní rukou ohnout krk a vnější dát od krku; tím přesune váhu na vnější lopatku a zachová ohnutí k vnitřní ruce.

Chvilka soustředění před vykročením. (Foto: Brigitte Stransky)

Stejné postupy zkoušeli i v klusu; zpočátku opět zvolili lehký klus, aby se udrželo živé tempo koně. Pro zajímavost vyzkoušeli i překrok ve cvalu. Kůň u toho však „poskakoval“. Philippe Karl prohlásil, že dokud kůň takto provádí cvalové překroky, nezačal by vůbec s přeskoky. Pokud má kůň udělat korektní přeskok, musí ovládat cvalové překroky.

Výsledkem tréninku bylo poznání, že Isabellini koně potřebují:

častěji procvičovat ohýbání a prodloužení krku
zdokonalit překroky ve všech chodech
zatím zapomenout na přeskoky.