6. Škola lehkosti Philippe Karla: Anke a „leg-lesson“
Následující kůň má podobný problém, jako mnoho drezurních teplokrevníků – lehání do rukou a neschopnost se uvolnit. Zde však máme ještě jednu nepříjemnou skutečnost – hnědý Faustino absolutně „neleze dopředu“.
Jezdkyně Anke má velmi pěkný, korektní sed. Její kůň, čtrnáctiletý hnědý vestfálský valach má pěkné drezurní chody i exteriér, bohužel není zcela zdráv, v klusu a cvalu píská, ale je to údajně setrvalý stav; prý také nemá čisté rentgeny končetin. Dvojice při představování předváděla cviky stupně S, které měl valach očividně dobře naučené. Chodil trochu za kolmicí, podobně jako koně Daniely a Edith (viz minulý článek) byl na předku a lehal si do rukou. Na rozdíl od nich však neměl absolutně žádný pohyb dopředu, chyběl mu kmih, což se projevovalo především nevýraznými stranovými pohyby. Po chvilce bylo vidět, že jezdkyně ho musí celou dobu usilovně pobízet (byť díky pěknému sedu skoro neznatelně pro oči diváků), aby vůbec šel dopředu.
Předpokladem „lehkého“ ježdění je, že kůň musí IHNED reagovat na přiložení holeně pohybem vpřed. Zpočátku nehledím na takt či nějaké chody, když kůň nejde dopředu, tak je třeba ho „rozjet a jet“, až se toto naučí, budu pohyb kultivovat.
Mnozí koně jsou líní, protože jezdci příliš silně a zbytečně tisknou holeně. Koně je třeba naučit, že holeň = jdi dopředu. Mladí koně často reagují přirozeně opačně na tlak holeně = ztuhnou. Je proto nutné vyvolat pohyb vpřed něčím, co je překvapí = bičík (na zádi, za zádí, za holení apod.), pak se kůň rozejde.
Pár pravidel pro používání holení:
- Když se kůň nehýbe dopředu, je třeba použít po JEDNÉ lehké pobídce holení bičík (nebo bič ze země, někteří koně reagují lépe na bič na lopatce). Ten se použije nejdříve měkce, dotykem, pokud kůň nezareaguje, je třeba ihned na to přitvrdit a progresivně ho používat stále silněji „tak tak tak“, až se rozejde.
- Když se kůň rozejde, IHNED s bičem přestat. Když už jde kůň dopředu, vůbec nepoužívat holeně. Tak se kůň sám naučí jít v požadovaném tempu, holeň má pak pouze následovat pohyb břicha koně, ale je pasivní.
- V žádném případě nesmím koně rukama zbrzdit! Ruka umožní jít koni dopředu. Je mi jedno, jestli kůň vyklusal nebo vycválal, hlavně, že zareagoval pohybem vpřed.
- Po pár krocích v rychlejším tempu koně zpomalím, zastavím, pochválím. Je třeba dělat časté přechody a změny směru, ne běhat kilometry dokola. Je třeba zpomalit dřív, než to udělá kůň.
- Tento přechod opakovat tak často, až to kůň pochopí, přitom vždy začít holení, pak měkce bičem a přitvrzovat, kůň časem zareaguje už na měkkou pobídku bičem, pak i na lehkou holeň.
- Když kůň v pohybu zpomalí, nelze použít holeň, ale rovnou bič! Ten je teď trestem za to, že kůň samovolně zpomalil.
- Stejný princip je i při práci na dvou stopách, pokud kůň odmítá jít živě do strany, pouze pro rozlišení působí bič zboku na záď a ne za holení.
- Dodržujte zásadu „ruka bez nohy, noha bez ruky“. Když nechcete jít dopředu, nepoužívejte holeně, holeň je vyhrazená pouze pro sdělení koni, že chci dopředu. Pokud koně zpomalujete, couváte, použijte pouze sed a ruce v rámci změny rovnováhy. Pokud jde kůň odpovídajícím tempem, holeně držte pouze pasivně přiložené.
Aktivní záď je předpokladem jakékoli další spolupráce. (Foto: Brigitte Stransky)
Poté se snažili rozhýbat jeho záď i do stran. Zde platí důležitá zásada: Koně nelze ze sedla někam tlačit (stranové pohyby), je třeba mu dát signál a kůň musí sám aktivně jít daným směrem. Opět je třeba nejdřív pracovat ze země. Rukou blíže hlavy se uchopí vnitřní kroužek udidla a vnější otěž, která jde přes krk koně (pouze tak lze působit na koutky huby), ruka blíže zádi má tušírku. Kůň se vede na malinkém kroužku okolo člověka, který se ho ze strany na záď dotkne tušírkou a kůň by měl vnitřní zadní nohou překřížit vnější a tím tu záď „vytočit ven“. Pokud pomineme nepřítomnost korektního ohnutí koně, jedná se vlastně o dovnitř plec na malém kruhu; říkejme tomu zatím „záď ven“. Jde o to, aby se aktivovala záď i do pohybu do strany, což je nepostradatelným předpokladem pro pěkné stranové pohyby v kmihu. Opět zde platí stejná pravidla „leg lesson“ – pokud kůň nezareaguje na dotyk tušírky na zádi, je třeba ho stále intenzivněji tušírkou klepat, až začne nohy křížit; pak hned tušírka přestane působit. Úplně stejně se to provádí ze sedla. Jezdec má otěže ve vnější ruce, tušírku ve vnitřní, nejdříve koně rozejde na malém kroužku, pak vnitřní holení trochu více vzadu dá JEDEN signál po uhnutí zádě ven, pokud kůň neposlechne, pracuje tušírka na zádi. Po pár správných krocích musí jít dopředu, zastavit, koně velmi pochválit a pak to lze opakovat, až kůň pochopí a akceptuje tuto stranovou pobídku.
Bič na záď = uhni zádí do strany.
Bič za holení = jdi dopředu.
Bič se nesmí používat moc ani málo, ale přiměřeně a vždy důsledně. A samozřejmě stále udržovat kontakt s hubou. Nejdříve je třeba koně naučit chápat jednotlivé signály, pak je lze kombinovat. Prioritou je, aby kůň rozuměl pomůckám, ne dělal cviky.
Snaha o uvolnění huby koně ve cvalu. Je třeba lépe koordinovat ruce. (Foto: Brigitte Stransky)
Pokud kůň reaguje pohotově na holeň nějakým vyběhnutím vpřed, je na čase to zkultivovat. Je třeba se s koněm domluvit na síle signálu, například na tom, že na krátký stisk holení přejde ze zastavení do kroku, na delší stisk rovnou vykluše. Pokud dodržím princip „pozice před akcí“, kůň ví, že po uvolnění huby a změně rovnováhy bude asi následovat nějaký přechod a bude připraven na něj dobře reagovat.
V červnu Anke prohlásila, že „kůň se všemu, co po něm po prvním kurzu chtěla, brání, tuhne, bojuje“. Pak však přiznala, že zpočátku to šlo dobře, ale ona povolila v principech, vykašlala se na důslednost a vrátila se k původnímu způsobu ježdění. Na venkovní jízdárně valach jezdkyni doslova vozil. Začali se proto soustředit na jeho uvolnění a rovnováhu, aby ji začal lépe vnímat. Když kůň zvedne hlavu a kouká kolem sebe, jezdkyně musí zvednout ruce ještě výš a nastolit kontakt s jeho hubou, provázený odžvýknutím. Pak ruce sníží a jakmile kůň zůstane na měkkém kontaktu, nabídne mu vytažení krku. Zároveň však nesmí koně okopávat, ale musí zase začít pracovat podle principů „leg-lesson“. I to je důležité k tomu, aby kůň jezdkyni vnímal a respektoval její požadavky.
Kůň šel ztuhle, v kroku se roloval a měl tendence k mimochodu, v klusu lehal do ruky a tahal zadek za sebou. Pro uvolnění huby je třeba striktně dodržovat „akci – reakci“, čili postup zvednout napnuté otěže > kontakt na živé hubě > nabídnout vytažení do napnutých otěží na kontaktu, pro lepší pohyb dopředu je třeba důsledně dodržovat principy „leg-lesson“ a pro obojí pracovat na častých přechodech prokládaných pauzami v zastavení na prověšené otěži. Nelze klusat kilometry!
Dalším problémem, jehož příčinou je nadměrné užívání holení, bylo to, že jakmile jen jezdkyně pomyslela na přechod dolů a přestala koně „tlačit nohama dopředu“, kůň se zapíchl na místě. Zde musí dodržovat princip „pozice předchází akci“, o kterém jsme mluvili v minulých článcích, aby kůň čekal na instrukce jezdkyně a do přechodu „vešel“ a ne zabrzdil na místě.
Další den už jezdkyně neudržela pod kontrolou své chování, její používání bičíku už nebylo dle pravidel „leg-lesson“, ale spíš se o něm dalo mluvit jako o „vyprášení kožichu“. Věřím, že její zlost, pramenící možná z momentální bezmocnosti, určitě nepřidala ani koni a on odmítal spolupráci, což se projevilo naprostou neschopností Anke ho uvolnit a udržet a jemném kontaktu. PK navrhnul použít plnou uzdu (důvod je vysvětlen na konci textu). Nejdříve zkoušeli uvolnit hubu na páce ze země. Pak kladl Anke na srdce několik zásad:
- jezdit na dlouhých otěžích, jakmile kůň projeví snahu se natáhnout, mít ho jen na stihle,
- používat stihlové otěže pro zvednutí hlavy, uvolnění huby a ohnutí krku, pákové otěže pro uvolnění a vyklenutí týlu.
S plnou uzdou a držením otěží dle Fillise. (Foto: Brigitte Stransky)
Až další den, poté co si na koně sedl PK a ten se mu začal podávat, dosáhla jistého úspěchu i Anke. Dalo by se říct, že poté, co si sedla už na uvolněného a na holeně naposlouchaného koně, její rozčílení zmizelo, začala mnohem klidněji ovládat i sama sebe, její pochvaly byly od srdce a používání biče se minimalizovalo. Kůň na to téměř okamžitě zareagoval uvolněním a ochotou spolupracovat. Procvičili pěkné, uvolněné a ochotné přechody, malé kruhy i jednoduché cviky na dvou stopách.
Kdy je pravý čas přechodu na páku?
- normální situace: jezdit bez páky, dokud není kůň dostatečně naučený na stihlo, protože to je jediné udidlo, které může působit pouze na koutky a ne jen na jazyk. Čili na stihle postupně koně učím na tlak na jazyk a pak si můžu vzít páku.
- redrezura – pokud kůň lehá do ruky, táhne, koriguji pozici v první řadě stihlem. Pokud však je kůň příliš ztuhlý a s otevřeným týlem, pak pomůže páka – snáze na ni povolí v hubě a vyklene týl. Páka totiž funguje pouze pro vyklenutí týlu, ne pro vynucování si pozice! A pak díky vyklenutí týlu pomůže takové koně uvolit.
Podmínkou je držení otěží dle Fillise, stihlem lze zvednout koni hlavu a pákou ji snížit! Páka v kombinaci se stihlem je vhodná také pro koně, kteří mají problém se vyklenout v týlu. Lze ji použít i u koní, co dokážou udržet kontakt na otěži, ale odmítají se natáhnout. V případě Anky páka pomohla uvolnit jejího koně prostřednictvím vyklenutí týlu a přimět ho k vytažení krku dolů.
Proč jezdit koně dopředu dolů?
Přirozená reakce koně na jezdce v sedle je ztuhnutí, prohnutí hřbetu a prověšení břicha + zvednutí hlavy tak, že se dostane nad otěž. Talentovaní koně mají tuto reakci málo zřetelnou, ale je u nich taky. Kůň však musí
- umět nést jezdce, aby šetřil svůj hřbet;
- napínat otěže = jít na kontaktu, aby se s ním dalo komunikovat a lehce pracovat.
Obojí splní, když se naučí chodit s vytaženým krkem – čili vytáhne krk vždy na povolení otěží, což je pokyn jezdce pro natažení krku.
Zarolovaný kůň má nadměrně prodloužené svaly a šíjový vaz v oblasti týlu, ale u báze krku, před kohoutkem, jsou zkrácené. Správné vytažení krku protahuje přiměřeně i svaly u báze krku a tedy i hřbet; o to jde. Kůň se nesmí dostat za kolmici, protože to je známkou toho, že jde proti otěži nebo před ní utíká; ani v jednom případě nenapíná otěže. Správné vytažení krku se pozná podle toho, že týl je daleko od kohoutku a nos vystrčený přiměřeně dopředu. Na druhé straně kůň nesmí nést hlavu příliš dole, protože to už blokuje pohyb lopatek. Mezi paží a hlavou je sval (brachiocephalicus), který má být vodorovně, pak optimálně táhne přední končetinu dopředu.
Žádné komentáře
Odpovědět
0
