1. Škola lehkosti Philippe Karla

V současné době je tento francouzský jezdec, trenér, dřívější člen Cadre Noir v Saumuru a autor několika knih znám především coby neúprosný kritik moderní „sportovní“ drezúry. Ta je charakterizovaná zarolovanými koňmi máchajícími ve falešném prodloužení předníma nohama, kteří sice dokážou odšlapat jakýkoli cvik požadovaný v úlohách GP, ale základy skutečné drezurní gymnastiky a postupná příprava, respektující veškerá pravidla rozvoje shromáždění, se jich ani nedotkla.

Philippe Karl, zastánce de la Guérinierèho i poněkud neuznaného Bauchera, vede proti těmto metodám, které považuje za násilné a bezohledné vůči koni, boj slovem i činem. Napsal odvážnou a velmi diskutovanou knihu „Irrwege der modernen Dressur“ (= omyly moderní drezúry), v níž vysvětluje své postoje i metody, a několik let vede takzvanou školu „lehkosti“ („School od Légèreté“), jejímž cílem je během deseti čtyřdenních seminářů proškolit posluchače, aby byli schopni složit zkoušku a jeho učení předávat dále.

Seminář se konal v jezdecké hale na statku Marienhof ve Spillernu, což je městečko nedaleko Vídně. Každý den jsme zde začínali okolo osmé hodiny, od čtvrtku do soboty zde P. Karl trénoval postupně 8 koní, každého 45 minut. Trénink byl velmi srozumitelný i pro diváky, kteří stáli na ochozu na úrovni jízdárny (obr. 1). P. Karl mluvil do mikrofonu a snažil se pracovat tak, abychom všichni jasně viděli, co se děje. Vše komentoval, vysvětloval každičký svůj počin i konání jezdce či koně. Celou dobu se vše natáčelo na video, profesionální fotografka fotila. V půl šesté večer jsme se pak všichni sešli v klubovně na hodinách teorie, kde jsme měli možnost klást dotazy a poté se seznamovat s podstatou jeho jezdecké filozofie. Končívali jsme okolo osmé hodiny večer. V neděli se pracovalo po lotech, nejdříve hodina práce na ruce a pak skokový trénink.

Philippe Karl vysvětluje. (Foto: Brigitte Stransky)

Philippe Karl si aktivní účastníky (tedy jezdce s koňmi) vybíral na základě videa, které mu měli poslat. Snažil se, aby sestavil co nejrozmanitější spektrum dvojic. Cílem tohoto tříletého kurzu bude dotáhnout všechny dvojice na takovou úroveň, aby byli schopni lehce, nenásilně, s respektováním všech pravidel klasického ježdění předvést cviky nejvyšších drezurních soutěžních úloh; samozřejmě s ohledem na pohybové dispozice jednotlivých koní. Neboť, jak Karl říká, i vysoká drezúra je pro každého, ne jen pro talentované koně současných profesionálních chovů. Drezúra je učení se vzájemné komunikaci, která je základem pro postupné gymnastické zlepšování pohybu koně. První hodinu nám všem jezdci své koně představili, vysvětlili nám svůj problém (všichni do jednoho stáli před situací, kdy „už neví, jak postupovat ve výcviku dál“), ukázali svůj styl práce s koněm. Philippe Karl pak dvojici okomentoval, řekl, co vidí jako chybu, co jako přednost, a hlavně jak by teď začal s koněm pracovat. Sám si pak na koně sedl a „zahájil nápravu“. Další dny už jezdci se svými koňmi pracovali pod jeho vedením sami.

Hnědý angloarab měl očividně velké problémy se svým jezdcem, který neustále máchal rukama ve snaze vyrobit přilnutí, a nohama, ve snaze koně upobízet dopředu. Výsledkem byl zarolovaný kůň na předku utíkající od rádoby přilnutí, kdy se střídalo povolení otěží a následné cuknutí do huby, se zádí táhnoucí se daleko za zbytkem těla. Philippe Karl s koněm nejdříve chvíli pracoval ze země, ostatně jako se všemi ostatními. Prvním písmenem jeho abecedy je totiž vysvětlit koni, že zvednutí udidla do koutků je signál pro odžvýknutí, povolení huby a změknutí v čelistním kloubu (viz také obr 4). Kůň má říct „ano“. Toto odžvýknutí považuje za absolutní základ veškeré další práce, neboť podle něho je uvolněná huba základem uvolnění celého koně. Potom koni ukázal stejný signál ze sedla – zvednout ruce a potáhnout udidlo postupně výš a výš do koutků, až kůň hubou povolí, pak jdou ruce opatrně a za udržení přilnutí dolů do výchozí polohy. U koně, který se roluje, je tato výchozí poloha vždy vyšší, než jsme zvyklí vídat, tím jezdec udržuje koně měkkého, ale přitom s hlavou poněkud nahoře. Kůň se tak znovu učí důvěřovat ruce a neutíkat za kolmici. Ve chvíli, kdy se kůň chtěl opět zarolovat, Karl ruce zvedl, nechal odžvýknout a povolil. V kroku, lehkém klusu. Klidná holeň a spravedlivá ruka, občasné umožnění koni se trochu vytáhnout dopředu (ale ne dolů, aby se nezaroloval) způsobily, že angloarab po 15 minutách s Karlem na hřbetě chodil o 100 % lépe. Další dny se o stejnou věc snažil i jeho majitel; jezdil bez třmenů (obr. 2, zatím ještě jezdec neví, kam ruce a nohy dát) a Karl dbal na to, aby koni nedovolil jít ani na chvíli za kolmici. Na obr. 3 je stejná dvojice čtvrtý den kurzu, očividně už oba začínají lépe koordinovat své tělo.

Nekoordinované pomůcky jezdce první den... (Foto: Brigitte Stransky)

... a přece - čtvrtý den už jim to docela šlape. (Foto: Brigitte Stransky)

Podobný problém – utíkání za kolmici - mělo více koní. Hnědý lipický valach, který byl příliš tuhý, neuměl se vytáhnout a čas od času řešit svoji situaci útěkem za kolmici. Bílá kladrubská klisna, která zarolováním řešila jakoukoli méně citlivou pobídku rukou „zapíchnutých“ u kohoutku. Jezdkyně obou těchto koní měly v současné době poměrně častý problém: za každou cenu držely ruce vedle sebe u kohoutku koně, neuměly je od sebe oddělit, neuměly uvolnit hubu koně, ruce pouze táhly dozadu nebo pevně držely na svém místě. Philippe Karl je nejdříve nechal odžvýknout ze země, ukázal jim ohýbání krku do stran, to vše zopakoval i ze sedla. Koně pak jezdil s hlavou poněkud výš a otevřeným týlem, aby zabránil zarolování. Nechával je opatrně vytáhnout, ale ve chvíli, kdy koně utekli za otěž, je hned vysokou rukou zvedl a nechal odžvýknout. Bylo zajímavé sledovat, jak tuto proceduru všichni koně rychle pochopili a bez jakékoli známky odporu se jí poddali. Uvolněná huba byla velmi rychle následovaná uvolněným krkem a celkovým uvolněním původně svázaných chodů.

Trochu větším oříškem byl skvrnitý holandský valach, který měl sice krásný exteriér a dobré chody, ale byl velmi temperamentní, až nervní, a patrně z těchto důvodů byl naučen chodit s krkem sice vzpřímeným, ale zato hlavou dokonale zarolovanou za otěž. Jeho kroky byly bez prostoru a unáhlené. Jezdkyně se na něm spíš vezla. V tomto případě, po počátečním vysvětlení signálů pro odžvýknutí (obr. 4), ohnutí krku a natažení ze země a sedla, se Philippe Karl, a potom i jeho jezdkyně, snažil přimět valacha k neustále činné hubě a častému vytahování krku dopředu a dolů bez zarolování. Na obr. 5 drží jezdkyně v rukách bičík naležato, protože měla stále tendenci stahovat ruce těsně k sobě a působila jimi velmi tvrdě. Chody koně se i přes poněkud větší „natvrdlost“ jezdkyně výrazně zlepšily, prodloužily a zpomalily, kůň se uklidnil a začal se projevovat jeho vrozený pohybový talent.

První krok uvolnění huby - vytáhnout udidlo ke koutkům. (Foto: Brigitte Stransky)

Kůň začíná mít snahu natahovat se dopředu a dolů za udidlem. (Foto: Brigitte Stransky)

Poněkud jiný problém měl hnědý westfálský valach s úžasným pohybem, naježděný do stupně S-ST. U něho nebyl ani tak velký problém se zarolováním, ale s tím, že jeho jezdkyně ho holení doslova mačkala ke každému kroku. To se projevilo především při práci na dvou stopách, kdy kůň ztrácel kmih a pohyb tak vyzněl do prázdna. Philippe Karl začal takzvanou „leg lesson“, čili ho učil ihned reagovat na holeň a pak si udržovat stálé tempo, dokud si jezdec neřekne o změnu. Porozumění holením je druhé písmeno abecedy „légèreté“. Nejdříve pracovali ze země. Karl chtěl po koni na stěně okamžité vykročení na dotyk tušírky za podbřišníkem a nebo na malém kruhu okamžité ustupování zádí ven na dotyk tušírky na záď ze strany. Pokud kůň ihned nezareagoval, tušírka začala se zesilující intenzitou koně klepat, když poslechl, hned přestala. To stejné prováděli ze sedla. Nejdříve zastavení – krok, pak krok – klus, nakonec i zastavení – klus a poté cval, vždy nejdřív holeň, pak tušírka se zesilující inetnzitou, jakmile kůň poslechl, tušírka přestala a holeň byla jen pasivní. Když kůň jde požadovaným tempem, jezdec ho nesmí pobízet! Pak přechod dolů a veliká pochvala. Karl zásadně nebrzdí koně holení! Protože podle něho je holeň signálem pouze pro pohyb vpřed. Podobně pracoval i na malém kruhu s ustupováním zádě ven, což je příprava na správnou reakci na pobídku holení do strany. Kůň vše pochopil během pár chvil, takže se pak nechal rozejít na lehký dotyk holení, udržovat velmi svižné tempo, zastavit se nechal změnou držení těla jezdce a lehkým zvednutím rukou. Když si na koně sedla jeho jezdkyně, sama byla u vytržení, jak je její kůň plný energie, přitom ovladatelný a lehký na pomůckách.

Čtyřletá andaluská klisna měla problémů hned několik. Byla ještě poněkud rozjívená a jezdecky nevychovaná, ráda se loudala a protože byla ježděná na plastovém nelomeném udidle bez nánosníku, naučila se vytahovat jazyk nahoru. Zde Karl opět nejdříve uvolňoval její hubu a týl, aby jazyk spustila dolů a měla měkkou čelist, pak i ji učil „leg lesson“, což se mladé dámě moc nelíbilo a zpočátku měla i snahu po tušírce kopat. Zřetelné a důsledné pokyny a následná pochvala ji však přesvědčily ke spolupráci. Po následující dny byla už ježděná na jednou lomeném udidle typu Fulmer (obr. 6, kde pracuje její majitelka na uvolnění huby a ohnutí krku) s anglickým nánosníkem a její spolupráce s jezdkyní se zlepšila. Ta měla za úkol hlídat si velmi citlivé ruce a působit na hubu klisny každou rukou zvlášť, tedy ne vedle sebe zapíchnutými na kohoutku a táhnoucími dozadu.

Jezdkyně učí mladou andaluzanku uvolnit hubu a ohnout krk. (Foto: Brigitte Stransky)

Westernová dvojice měla úplně jiný nedostatek. Bílý kříženec araba byl poslušný, pracovitý, ale neuměl se uvolnit v týlu, ohýbat se a jít na měkkém přilnutí. Měl tendenci chodit s krkem vytaženým dopředu jako tyčka. Philippe Karl ho, jako obvykle, nejdříve naučil ze země odžvýknout, ohnut krk na obě strany a pak zároveň v ohnutí i vyklenout týl. Požadavky zopakoval ze sedla a na tom i další dny pracoval jeho jezdec. Práce na kruzích, vlnovkách s (zatím) přehnaným ohýbáním krku a klenutím týlu výrazně zlepšila i pohybový projev tohoto nenápadného chlupatého koníka (obr. 7).

Původně krk jako tyčka, nyní na přilnutí s ohnutým týlem. (Foto: Brigitte Stransky)

Poslední dvojice, slečna na bílém rakouském teplokrevníkovi, neměla vážnější problémy. Podle způsobu ježdění bylo vidět, že už je s metodou Philippe Karla částečně seznámená, takže dolaďovala pod jeho vedením uvolnění čelisti, krku a týlu, poslušnost na pomůcky a postupně přecházela k práci na dvou stopách.

Čtyřdenní „nalévárna“ rozhodně potěšila koně, kteří byli v neděli viditelně uvolněnější a „poslušnější“ na pomůcky, zlepšil se jejich pohyb (viz obr. 3). Byť zatím jen na jednoduchých kruzích či vlnovkách nebo osmičkách. Jezdci už byli trochu rozpačitější, mají před sebou poctivou práci na zlepšení své koordinace – až do konce června, kdy se bude konat další čtyřdenní seminář.

2. Škola lehkosti Philippe Karla: Trocha teorie

Konečně jsem se dostala k sepsání reportáže z druhého kurzu školy „légèreté“ francouzského jezdce a trenéra Philippe Karla, který se konal v červnu 2007 v jezdeckém areálu Marienhof ve Spillernu u Vídně. Díky krásnému počasí jsme se všichni přesunuli z haly na venkovní jízdárnu, kde jsme ve stínu košatých stromů strávili další čtyři velmi zajímavé, poučné a příjemné dny.

Celý souhrnný princip snad nejlépe vystihuje následující obrázek, který Philippe Karl nazývá výcvikový plán školy „légèreté“. Je to vlastně jakási obměna známé výcvikové škály a je s ním třeba pracovat úplně stejným způsobem: pokud je ve výcviku problém, je třeba zjistit, na kterém stupni se ten problém objevil a je třeba se vrátit ke stupňům nižším, tyto upravit, upevnit a problém „sám od sebe“ zmizí.

Výcvikový plán školy "légèreté".

Výcvikový plán „légèreté“ má 4 etapy:

1. etapa počáteční lehkosti: kdy po základní práci na ruce (naučit koně základním signálům, provádět přechody, obraty) jezdec sedne do sedla a koně učí rozumět základním jezdeckým pomůckám: rukám a holením. Zde se pracuje Baucherovým stylem „ruka bez nohy, noha bez ruky“, aby kůň snáze rozpoznal a pochopil požadavky jednotlivých pomůcek. Nejdříve v kroku, pak klusu, nakonec cvalu. Počáteční lehkosti se dosáhne tehdy, když se na základě pochopení těchto pomůcek kůň pohybuje uvolněně, v rovnováze a energicky. Svým způsobem toto odpovídá prvním stupňům výcvikové škály (uvolněnost, přilnutí, kmih).

a) Uvolněnost však má ve škole „légèreté“ prioritu, je znakem pozornosti koně a jeho ochoty a připravenosti spolupracovat. Projevuje se uvolněnou činností huby, jazyka. Je to otázka práce rukou – čili pomůcek rukama (PK schválně neříká pomůcky otěžemi), o které jsem se zmiňovala už ve článku o prvním kurzu „légèreté“ a která byla na denním programu i v tomto druhém červnovém kurzu.

b) Rovnováha znamená, že kůň si nelehá do rukou a netuhne v čelisti. Jezdec ji upravuje změnou pozice krku. Uvolnění čelisti a nastolení rovnováhy koně dosáhne obvykle tím, že mu dle potřeby vzpřímí krk. Bez rovnováhy se kůň neuvolní, bez uvolnění si nenajde rovnováhu. O obojí je třeba usilovat současně a starají se o to ruce jezdce (o tom zatím byla skoro všechna práce na kurzech). Výsledkem je lehkost v rukách, ve všech chodech, přechodech, obratech – bez ní se nelze hnout dál. (Ale pozor, za stálého kontaktu s udidlem, za snahy koně napínat otěže, čili ne zahozené otěže!).

c) Kmih (nebo energický pohyb, impulsy ze zádě). To je věc tzv. „leg-lesson“, kdy se kůň naučí ihned a vždy respektovat a poslechnout jemnou pomůcku holení. Pokud tomu tak není, pomoci systematického použití bičíku se na tuto pomůcku „zjemní“. Uvolněnost a rovnováha bez kmihu se mění v lenivost a setrvačnost, naopak kmih bez uvolněnosti a rovnováhy vede k panice, nervozitě, utíkání. Z hlediska výcviku nelze koně nutit, aby „šlapal dopředu“, pokud není uvolněný. Tak vzniká lehkost na holeně – která se spojí s lehkostí na ruce a lze přistoupit k dalšímu stupni výcviku koně:

2. etapa ohebnosti: Kůň s uvolněnou a činnou hubou je prostupný pro působení rukou a dokáže se na základě těchto pomůcek ohýbat v krku – vertikálně i horizontálně, čili do stran (tzv. flexe) i do natažení a vyklenutí. Ohebnost se procvičuje – jak obvykle – projížděním oblouků, kruhů, osmiček, ježděním v kontrasestavení. Jezdec získává kontrolu nad lopatkami koně, což je důležité k tomu, aby byl schopen ho narovnat. Pokud se kůň brání ohýbání, je třeba sestoupit o příčku dolů a pracovat na uvolnění (odžvýknutí huby), a to v kroku nebo dokonce zastavení. Pak lze opět přejít do vyššího chodu a pracovat na ohýbání.

Zmíním zde Baucherovu větu, k níž se budu vracet i u některých koní z kurzu: „Pozice předchází akci“ = nejdříve je třeba v nižším chodu uvolnit koně v hubě, týlu, krku (uvolnění) a srovnat mu pozici krku (nahoru – dolů), čímž se upraví jeho celková rovnováha; až pak lze přejít do chodu vyššího a v něm pracovat. Jakmile kůň ztuhne nebo ztratí rovnováhu (např. lehne do rukou), je třeba se hned vrátit do nižšího chodu a upravit uvolněnost a rovnováhu.

3. etapa obratnosti: jakmile je kůň uvolněný a ohebný a jde ochotně dopředu, může ho jezdec dále gymnasticky procvičovat a zlepšovat tím jeho rovnováhu i pohyblivost a obratnost v nových situacích. Sem patří především práce na dvou stopách a projíždění přechodů. Přechody (změny chodu i změny tempa v rámci jednoho chodu) zlepšují podélnou obratnost a pohyblivost, práce na dvou stopách zase zlepšuje stranovou obratnost a také ovladatelnost koně (jezdec si může hrát s jeho rovnováhou do všech stran, může „manipulovat“ jednotlivými částmi jeho těla - předkem nebo zádí). To vše opět zlepšuje lehkost koně, která – jak už bylo psáno – stojí na dobré komunikaci s jezdcem a na dobré rovnováze koně a jeho ochotě jít dopředu.

4. etapa shromáždění: je to vrchol obratnosti v podélném směru. Pokud kůň dokáže lehce a bez sebemenšího zaváhání na pomůcky jezdce provést během pár kroků přechod z klusu do couvání a zpět, je připraven předvést piafu, která je obrazem maximálního shromáždění. Lehkost v rukách se projeví tím, že kůň je podsazen, „vyroste“ v kohoutku a je připraven kdykoli takto zacouvat. Lehkost na holeních se projeví tím, že kůň je připraven kdykoli energicky vyrazit vpřed.

Ve shromáždění lehkost opět vyplave na povrch – ve zdokonalené podobě.

Po celou dobu se výcvikem táhne snaha o narovnání koně. V každé etapě výcviku se projeví jinak:

PS: Pominu-li pár detailů, které Philippe Karl převzal od Bauchera („ruka bez nohy, noha bez ruky“ a „pozice předchází akci“), nepřipadá vám, že systém práce „légèreté“ je něco, o čem mluví všichni zastánci a učitelé klasické drezury, která byla ještě nedávno standardem drezúry sportovní? Stačí si pročíst onu obyčejnou výcvikovou škálu, podívat se na dílo Waldemara Seuniga (upravený překlad vycházel i v Jezdectví) ale pročíst si i jezdecké principy „skokana“ Paalmana či našeho Dobeše! Všichni tito lidé jedou do Říma, jen trochu odlišnými cestami. Jak je možné, že moderní světová soutěžní drezúra je najednou tak jiná? Ona totiž do toho Říma nejede! Její cesta vede bohužel někam úplně jinam…

3. Škola „lehkosti“ Philippe Karla: Ježdění „westerňáka“ Franze

Tímto článkem bych ráda zahájila malou „sérii kasuistik“ a tím představila principy „légèreté“ přímo na praktických příkladech. Pokusím se aspoň ve zkratce popsat, co jednotlivé dvojice pod vedením Philippe Karla během obou kurzů prováděli a vynasnažím se i vysvětlit, proč.

Zároveň se tak trochu omlouvám a upozorňuji čtenáře, že já sama jsem začátečníkem v této „metodě“, znám ji ze dvou kurzů, několika výukových DVD, jedné knihy a pár internetových článků. Píšu tedy na základě svých poznámek, jak jsem je stihla do sešitku naškrábat. Doufám, že jsem vše pochopila správně a správně to interpretuji dál. Budu proto ráda, kdybyste při nějakých nejasnostech rozproudili diskusi pod články; co vím, odpovím, na zbytek se budu muset zeptat.

Franz na třináctiletém malém bílém kříženci araba x něco jiného malého

Franz se pokouší vytočením zápěstí a zvednutím ruky oživit hubu koně; zatím to jde ztuha. (Foto: Brigitte Stransky)

PK hned na úvod prohlásil, že se mu s westernovými jezdci pracuje dobře, protože mají lehké a pohyblivé ruce, nejsou zatížení dogmaty moderní drezúry a jejich styl práce s koňmi je paradoxně bližší původním myšlenkám klasického ježdění.

V první řadě je třeba tuto dvojici seznámit se základy „légèreté“ – použitím rukou a holení, uvolněním koně. To začíná oživením huby. Nejdříve ze země vysvětluje koni, že vytáhnutím udidla do koutků huby má začít žvýkat. Zpočátku bude kůň reagovat zvednutím hlavy a až pak odžvýknutím, ale to nevadí. Chvíli koně nechá bez hnutí v dosažené pozici, čili žvýkajícího, pak tah udidla povolí a koně pochválí.

Dalším krokem, opět ze země, je ohnutí krku na stranu za současného žvýkání. Přitom stojí vedle krku koně, vnější otěž přes týl, v polovině výšky krku ji drží jednou rukou, druhou rukou chytne vnitřní kroužek udidla. Vzájemným protitahem obou rukou vytáhne opět udidlo do koutku huby, na což už má kůň zareagovat žvýkáním, a otočí hlavu koně od sebe. Chvíli ho v této poloze nechá, pak vrátí zpět a pomalu povolí tah a pochválí. Kůň se učí jednak uvolnit čelistní kloub a jazyk a jednak uvolnit krční svaly, otevřít týl (= vystrčit nos dopředu) a rozhýbat krk.

---

Když se kůň takto ohýbá do strany, učí se jednak napínat vnější otěž, jednak si protahuje svaly na vnější straně krku.

---

Může se stát, že přitom kůň nebude stát na místě; není problém nechat ho chodit dokola na malém kroužku.

---

Kůň má přitom „říkat ano“ = pracovat hubou, ne „dělat ano“ = kývat hlavou.

---

Stejný postup pak prováděl ze sedla v zastavení a poté i v kroku.

Kůň už klene týl, je však třeba snížit ruce včas, aby se nezačal rolovat. (Foto: Brigitte Stransky)

PK mu občas vyčetl, že při ohýbání za současného klenutí týlu povolí příliš pozdě tah vnitřní rukou a kůň se schová za kolmici. Jakmile kůň odžvýkne a ohne se, musí jít vnitřní ruka dolů.

V této hodině již plynule procvičovali malé kruhy na obě ruce s výraznou změnou ohnutí krku, to prokládali návratem na rovnou linii, kde Franz nechal koně se narovnat a vytáhnout do kontaktu. Když pak zkracoval otěže, aby koně dostal z natažené pozice zpět, kůň měl tendenci vyvrátit hlavu nahoru. Tomu lze zabránit tím, že bude zkracovat otěže s vyššíma rukama, aby udidlo působilo na koutky a udržovalo živý kontakt. Pokud to nepomůže, pak je třeba zkracovat otěže na malém kruhu za výrazného ohnutí a vyklenutí týlu.

Stejné cviky prováděli i v lehkém klusu. Ohýbat, narovnávat, měnit ruce. Stále při ohýbání držet vnější ruku níž a odolávat tahu, aby kůň vyklenul týl. Pokud kůň ztuhne, je třeba zvednout obě ruce a uvolnit hubu tahem udidla do koutků. Přitom je důležité mít obě ruce velmi lehké, pohotové a pohyblivé! Spojení obou rukou s hubou koně má být hravé, pěsti lehce uzavřené, aby bylo možné je povolit i sevřít.

Dvojice pracovala také na přechodech. Zde dodržovali Baucherův princip „pozice předchází akci“. Čili před jakýmkoli přechodem, ať už nahoru nebo dolů, Franz přizvednutím rukou oživil hubu koně, vzpřímil krk (= změnil koni rovnováhu) a trochu vyklenul týl, pak teprve z toho provedl přechod. Díky tomu kůň v přechodech

1. neztuhne
2. napadá na předek, čili se naučí sám nést, což je důležité pro to, aby prováděl v budoucnu přechody od zádě a byl stále lehký „v rukách“ i „na holeních“.

V červnu Franz hlásil zlepšení. Koník je ohebný na obě ruce, umí se uvolnit a vyklenout, přestal tolik spěchat a natáhl krok. Pouze ve cvalu mají problém, začal si lehat do rukou.

Práce bez trenéra je však těžká a to se ukázalo hned první hodinu, kdy měl Franz předvést, jak s koněm pracuje. PK mu hned vytkl pár chyb v kroku:

- začal klenout týl dříve, než si zajistil spolehlivé uvolnění huby;

- na rovné linii měl ruce příliš nízko, neudržel jimi hubu živou; musí je dát výš a musí respektovat přímku předloktí – huba, pouze tak bude huba koně živá a uvolněná;

- měl příliš dlouhé otěže a hůř se mu pak manipulovalo s rukama;

- při ohýbání neudržoval rovnoměrný kontakt s hubou;

- při vytahování krku koně šel rukama dolů, ne dopředu-dolů směrem za hubou koně.

---

Je nutné dodržovat postup:

1. na rovné linii usiluji o kontakt s živou hubou > 2. až pak mohu ohýbat na kroužku krk > 3. a pak nechám koně vytáhnout. Nic nelze přeskočit, při neúspěchu je třeba se vracet k předchozímu bodu.

---

V klusu vyvstaly další chyby:

- Franz příliš zvedal ruce a kůň se začínal rolovat;

- při vytahování krku kůň zpomaloval;

- když zvedal Franz v ohnutí vnitřní ruku, strkal ji před břicho. To nelze, je třeba spíš tu ruku vytočit ven, aby působila tak, jak má.

Musí si proto dávat pozor na výšku svých rukou. V klusu má po koni chtít častěji vytahování krku do otěží, nejlépe na velkém kruhu, kdy bude trochu odolávat vnější otěží a tak zároveň udrží vyklenutý týl. Vnitřní rukou však musí jít ihned dolů, jakmile se kůň ohne a vyklene týl – jinak se kůň zaroluje. Je třeba najít rovnováhu mezi působením obou rukou, aby kůň povolil v týlu, ale nezaroloval se.

Sed jezdce i pohyb koně se zlepšil, přesto ruka stále nereaguje dostatečně včas a měkce a dovolí koni lehnout si do otěží. (Foto: Brigitte Stransky)

Další den pracovali na pěkném kulatém vytažení, které už jim šlo v kroku, a skoro i v klusu.

Ve cvalu dělal problém především cval na levou ruku. Franz příliš pozdě po ohnutí koně snížil a povolil vnitřní ruku, takže kůň nebyl odměněn za uposlechnutí a na oplátku ztuhnul a položil se do otěží. Na tom bude muset Franz pracovat doma. Je třeba, aby cvalové reprízy byly krátké, ale správné a aby nacválal už z předem dobře připravené pozice.

Ke konci hodiny pracovali i na dvou stopách, dovnitř plec na rovné stěně, prokládaná malým kruhem s výrazným ohnutím koně. Zde se projevila křivost koně, který se snáze ohýbal na pravou ruku. Na malém kruhu jezdec docílil žvýkání a uvolnění koně, připravil si tedy pozici, pak z toho mohl vyjet na stěně do dovnitř plece. Jakmile kůň „padl“, ztuhnul, uhnul apod., je třeba se hned vrátit na malý kruh a opravit pohyb i držení těla koně. Franzův koník měl při tomto cviku tendenci příliš spěchat; to lze odstranit změnou rovnováhu koně, čili výraznějším vzpřímením krku. Přitom musí zůstat záď velmi aktivní (čemuž pomůže dovnitř plec na malém kruhu, viz v dalších dílech) a lehký živý kontakt s hubou, který odlehčí předku, ten pak bude dělat žádoucí „velké“ pohyby.

Pokud se stane, že kůň jde předkem příliš do středu jízdárny, čili se dostává na 4 stopy, je třeba přesunout obě ruce směrem ke stěně. Vnitřní otěž se tak přiloží ke krku a koni „zavře cestu dovnitř“, vnější otěž jde od krku a koni „otevře cestu ke stěně“.

Pravá ruka by mohla lépe udržovat přímku předloktí – otěže – huba. (Foto: Brigitte Stransky)

Třetí den trochu procvičili akci-reakci, čili odžvýknutí – ohnutí – vytažení krku v kroku a klusu. Franz si stále musí dávat pozor na to, aby jeho vnější ruka nebyla těžká a vnitřní šla dolů včas, jakmile kůň vyhoví v ohnutí a povolení týlu. Jen tak zůstane kůň stále lehký v rukách a na konstantním kontaktu. To je pak důležité hlavně ve cvalu.

Zopakovali si i práci na dvou stopách, dovnitř plec proloženou malými kruhy v kroku, a velkými kruhy s prodloužením v klusu. Ke konci zpestřili práci tímto cvikem v kroku:

4. Škola lehkosti Philippe Karla: Ježdění „nedrezuristy“ Martina

V dnešním článku popíšu práci další dvojice, která mi svým stylem i jezdeckými problémy trochu připomínala Franze na jeho bílém koníkovi z minulého článku.

Martin na malém devítiletém hnědákovi nejistého původu

Tento jezdec přišel až na červnový kurz, jako náhrada za jednu jezdkyni, která musela svoji účast ukončit. Hned na začátku o sobě trochu ostýchavě prohlásil, že rozhodně není drezurní jezdec, že jezdí „jen tak“. (Když po svém příjezdu viděl, že se kurzu účastní „westerňák“ Franz, spadl mu prý kámen ze srdce.) Martin sice sedá do anglických sedel, ale zkoušel i western a z toho mu zůstala obliba „parelliho“ otěží. Působil na mě dojmem přemýšlivého člověka, který rád čte a vzdělává se a chce s koněm skutečně pracovat harmonicky, jen prostě neví, jak na to. Jeho malý hnědáček všelijakého původu patří mezi velmi tuctové koně; bez chodů, bez výrazu, drobí, neohýbá se, nemá živou hubu, má tendenci utíkat před udidlem směrem nahoru (hlavně ve cvalu), někdy si zase lehne do otěží. Martin si přečetl knihu Philippe Karla a zkoušel podle ní uvolnit koni hubu a nechat ho vytáhnout. Ohýbání krku zkoušel taky, ale nechal toho, protože mu kůň utíkal po pleci ven z kruhu.

Poté měl ukázat, jak s koněm pracuje a jak jim to jde. Už od začátku bylo jasné, že kůň není ani trochu pružný a jezdec není schopen nastolit a udržet rovnoměrný kontakt se jeho hubou.

PK ho hned zarazil a probrali spolu úplné základy; čili ze země uvolnit hubu vytáhnutím udidla rovnoměrným a postupným tahem nahoru do koutků. Až kůň zareaguje žvýkáním, chvíli ho nechat v této pozici a pak pomalu udidlo povolit. Zkusili si z této pozice také natažení krku dolů a dopředu: ve chvíli, kdy kůň začal s vytaženým udidlem přežvykovat, Martin měl pomalu tah povolit a vést mu hlavu dolů, ale jen tolik, co kůň sám nabídne. Čili úkon, kterému PK říká akce-reakce.

Ze sedla hned Martina upozornil, že než vykročí, musí být k tomu nachystaný (= „pozice předchází akci“). Musí vytažením udidla oživit hubu koně, zároveň dojde ke zvednutí hlavy a krku a tedy i ke změně rovnováhy, pak může vykročit. Martin měl ve snaze udržet si koně na kontaktu stále příliš vysoko ruce, což je špatně.

---

Ruce jezdce musí být v tzv. základní pozici, kdy předloktí – otěže – huba tvoří jednu přímku. Výška rukou tedy bude vždy dána tím, jak vysoko momentálně kůň nese hlavu. Nikdy ne níž! Pokud však chci oživit hubu či změnit pozici jeho krku, smím zvednout ruce pouze na tu chvíli, než dosáhnu požadované reakce koně. Pak je musím hned snížit do základní pozice. To popisoval už "praotec" klasického ježdění La Guériniere jako "descente de main", čili snížení ruky. Bohužel v rámci různých méně či více přesných překladů z toho nakonec vyvstalo dogma "držet ruku stále dole".

---

Dvojice tedy pracovala v kroku na nastolení lehkého a živého kontaktu s hubou koně = akce-reakce. Čili zvednou ruce a tím vytáhnout udidlo do koutků > tak se otevře koni týl (zvedne hlavu a nos vystrčí dopředu) a přijde na kontakt (PK mluví o kontaktu raději než o přilnutí, zní mu to lépe, přestože to vlastně má stejný význam) > pak bude snižovat ruce směrem dolů-dopředu k hubě koně a za stálého kontaktu (!) nechá koně vytahovat se za udidlem. Pokud by mu otěže jen tak nabídl a kontakt ztratil, kůň se sice možná natáhne, ale bude prohnutý, nevyklenutý, a nenaučí se sám napínat otěže = hledat a udržovat si přilnutí. V kroku se jim vytažení po několika pokusech začalo dařit.

---

Pokud kůň zvedá hlavu, je třeba o to více zvedat ruce – dojde to k bodu, kdy kůň už prostě hlavu nezvedne, udidlo se mu vytáhne v hubě a on odžvýkne. Pak si může z této vysoké pozice lehce lehnou do kontaktu, jezdec bude ruce snižovat a kůň bude následně snižovat hlavu za udidlem. (Samozřejmě je nutné, aby kůň byl na odžvýknutí naučen ze země a ze sedla v zastavení.)

---

Kůň se Martinovi v klusu příliš nevytahoval, takže přešli k práci na velkém kruhu s lehkým ohnutím krku a mírným odporem vnější otěže.

Prioritou v práci s tímto koněm bude naučit ho, aby si sám napínal otěže, čili udržoval kontakt. Teprve pak se může začít s ohýbáním krku a dalšími cviky. Cílem zatím bude, aby kůň natáhl vyklenutě krk do vodorovné pozice. Je třeba procvičovat akce-reakci, opakovat požadavky a kůň to pochopí. Martin se při této práci trochu zakláněl a strkal nohy dopředu; takto nemůže mít lehké a pohyblivé ruce!

Martin předvádí cval, kůň se při něm vyhýbá kontaktu zvedáním hlavy. (Foto: Brigitte Stransky)

Další den zopakovali uvolnění huby koně, nastolení kontaktu, vytažení a přešli i k procvičování kroužků. Akci-reakci teď dělali tak, že v kroku na malém kruhu si Martin koně patřičně na kontaktu ohnul a po přechodu na rovnou linii ho nechal vytáhnout krk. Samozřejmě za stálého kontaktu. To má být další krok v jejich výcviku. Jeho kůň má tendenci příliš zvedat hlavu, takže při ohýbání bude lepší zároveň vyklenout týl. Nejdříve si to Martin vyzkoušel v zastavení. V pohybu (nejdřív krok) dosáhne vyklenutí týlu tak, že po uvolnění huby a nastolení kontaktu na rovné čáře ohne krk pouze zvednutím vnitřní ruky, zatímco vnější zůstane dole a bude „odporovat“, čili nepůjde dopředu (ale nesmí táhnout dozadu ani být tvrdá jako kámen!). Kůň tak „zaklapne v týlu“ a zároveň se ohne v krku. Vnitřní ruka musí jít okamžitě dolů do základní pozice vedle ruky vnější. Pak lze vyjet na malý kruh. Poté se vrátí na rovnou linii, nabídne pomalu vnitřní otěž, aby se kůň narovnal a z toho ho nechá se vyklenutě vytáhnout do vodorovné polohy krku. To vyklenuté vytažení krku dělalo dvojici problémy – mají holt doma co procvičovat.

Kůň má problém se skutečně natáhnout za udidlem. (Foto: Brigitte Stransky)

Kůň se tímto způsobem začíná zkracovat v krku. Na rozdíl od různých průvleček, vyvazovaček či „pumpujících“ rukou protahujících udidlo v hubě je však toto zkracování velmi živé, uvolněné, pružné a kůň se z něho kdykoli na stále lehkém kontaktu vytáhne. Při tomto zkracování ruce nikdy nepůsobí směrem dozadu.

---

---

---

Stejně začali pracovat i následující den. Martin si musí uvědomit, že při vyklenutí týlu je třeba včas snížit vnitřní ruku, aby kůň nezalezl za kolmici. Jakmile se to stane, nebo kůň ztuhne, je třeba ihned zvednutím obou rukou oživit hubu. Pokud však se bude bránit zvednutím hlavy, je třeba to po oživení huby zkorigovat vyklenutím týlu na kroužku. Tímto způsobem se bude kůň učit zůstat uvolněný na živém kontaktu a správně nést krk na rovných liniích i v obloucích.

Když už se dvojici dařilo provádět akci-reakci na rovných čarách a malých kruzích v kroku a klusu, zkusili v klusu slalom přes celou jízdárnu. Tam už je potřeba dobře koordinovat pomůcky, aby se kůň střídavě ohýbal na obě ruce a přitom neztuhnul a neztratil kontakt. Před změnou ohnutí je třeba koně vždy na chvíli narovnat, přestat „odporovat“ vnější otěží, upravit kontakt a až pak koně ohnout do následujícího oblouku.

Když kůň zvedne hlavu, je třeba zvednout ruce ještě výš, aby po oživení huby mohl kůň „padnout do kontaktu“. (Foto: Brigitte Stransky)

A protože máme trochu místa na teorii, zde je odpověď Philippe Karla na otázku:

„Co dělat, když jde kůň v kroku nečistě až mimochodem?“

Kůň má problém s rovnováhou, znamená to, že je na předku. Jeho zadní nohy se opožďují a přední spěchají, takže stejnostranné končetiny dopadnou skoro současně. Samozřejmě je to problém i ztuhnutí ve hřbetu.

Častou příčinou je hlava za kolmicí, což 1. naruší práci lopatek a 2. blokuje činnost hřbetu. Koně je třeba:

- jezdit s hlavou výš (změní to rovnováhu),

- ohýbat krk, aby změknul (tím se lépe uvolní činnost hřbetu),

- jet pomalým tempem (aby kůň měl čas klást nohy na zem postupně),

- procvičovat na malém kruhu dovnitř plec, což zmobilizuje záď, střídat s vykročením po rovné linii.

---

A poznámka nakonec:

Základem práce s koněm je živý pohyb vpřed. Nemá cenu koni zkracovat chody, dokud nechodí dopředu (a neumí se natáhnout) lehce a na kontaktu. Kůň se musí pohybovat pořád v těch nejlepších chodech, které momentálně dokáže předvést. Ale nesmí dojít ani k opaku, čili nelze ho hnát příliš dopředu! Po zkracování chodů musí následovat jejich prodloužení. U zkušeného koně je dobré udělat piafu a hned na to si skočit skok.

5. Škola lehkosti Philippe Karla: Ježdění Daniely a Edith

Daniela a Edith měly na červnovém kurzu kvalitní sportovní teplokrevné koně, jejichž problémy byly docela podobné: následkem „moderního drezurního výcviku“ byli koně ztuhlí, lehali do otěží a pro jezdce byla dřina na nich jezdit, přestože koně byli chodiví a „přiježdění“.

Daniela na teplokrevné černé hnědce

Daniela jezdila v únoru na zapůjčeném skvrnitém holandském valachovi, o němž ještě napíšu, protože její tmavá klisna bavorského teplokrevníka se v té době léčila na podotrochlózu. Daniela má zakořeněnou celou řadu jezdeckých návyků, s nimiž bude velmi těžké hnout: jezdí v nestabilním sedu s lehce povytaženými patami, v mírném předklonu, je celá ztuhlá a působí silově, ruce má narovnané v loktech, zalomená zápěstí pevně „zapíchnutá“ vedle kohoutku a koně „zpracovává“ jejich taháním dozadu (prostě kobyle dojí hubu) popřípadě do rozkroku, přetahuje je přes krk. Všechny chyby se zvýrazní ve chvíli, kdy klisna nejde tak, jak by podle jezdkyně měla. Ostatně, takových jezdců člověk vidí dost i na našich jízdárnách. Její klisna má úžasné chody, pohybuje se jak na pérkách. Je to skutečně od přírody drezurní kůň, velmi dobře vyvážený, bohužel způsobem ježdění a výcviku absolutně hozený na předek. Lehá do rukou a přitom se roluje za kolmici, chodí výrazně po předku, s tuhým hřbetem, který ji asi i bolí, její problém s předními kopyty (podotrochlóza) je také možná výsledkem tohoto způsobu ježdění. Na začátku hodiny klisna hleděla kolem sebe, absolutně jezdkyni nevnímala, byla zatnutá a nějaké pohyby udidla v hubě ji nezajímaly.

Je třeba začít úplně znovu! A bohužel beze změny způsobu ježdění Daniely to nepůjde. Takže: Prošli si základní postupy uvolnění huby koně zvednutím rukou a vytažením udidla nahoru do koutků. Poté zkoušeli v zastavení ohýbat krk bez vyklenutí týlu (čili obě ruce stejně vysoko, vytáhnout udidlo a při ohýbání jde vnější ruka dopředu, čili „neodporuje“ – kůň tak zůstane s otevřeným týlem, což je u této klisny důležité, aby se nezarolovala a nelehla do otěží). Klisna při ohýbání krku začala ustupovat zádí – příčinou je, že vnitřní ruka, ohýbající krk, táhne dozadu!

Poté přešly dámy do kroku, kde opět Daniela zvednutím rukou oživila klisně hubu a vzpřímením krku jí dostala trochu rovnováhu dozadu, poté na stále lehkém a živém kontaktu bez vyklenutí týlu ohnula krk a šla a malý kruh. Takto pracovaly na obě ruce a po chvíli přidaly i přechody krok – zastavení – krok. Před každým přechodem musela Daniela dávat pozor na princip „pozice předchází akci“, čili nejdřív koně připravit odžvýknutím, změnou rovnováhy a pak teprve provést přechod. Klisna se i přes Danielinu nešikovnost a neschopnost vládnout rukám viditelně uvolnila a ve zvýšené pozici s živou hubou měla snahu „padnout“ hubou do lehkého kontaktu. Přidaly přechod krok – klus – krok, stále stejné podmínky a postup. Kůň nesmí na zvednutí rukou v klusu zareagovat zpomalením či zastavením, ale pouze změnou rovnováhy a přežvykováním. Musí v této poloze počkat, až mu dá jezdec pokyn k přechodu do kroku – ten pokyn je dán zasednutím jezdce, čili pomůckou sedem. Proto je potřeba dodržovat přesně toto pořadí: klus > zvednout ruce a uvolnit hubu > stále stejný klus > zasednout > až pak přechod do kroku a ihned snížení rukou.

Díky uvolnění a změně rovnováhy před každým přechodem se klisna začala pohybovat naprosto jinak – přestala se rolovat a padat na předek, její nádherné chody se ještě více projevily. Zato Daniela musí na sobě hodně pracovat! Její ztuhlost, nesymetrické a nepoddajné ruce „šlehající majonézu“ a neschopnost vnímat koně budou celý výcvik velmi ztěžovat.

Další den vlastně pracovali opět na tom stejném. Uvolnit koně, změnit mu rovnováhu, ohýbat na malých kruzích a dělat jednoduché přechody mezi zastavením, krokem a klusem.

Protože klisna si do rukou lehá, čili nevyhýbá se udidlu ale naopak ho ignoruje, nelze jí uvolnit hubu postupným tahem udidla do koutků, jak to dělali Franz a Martin. Je třeba působit tzv. demi-arrêty, kdy je vytahování udidla do koutků cukavé. Vždy, když si klisna trochu lehne do otěží, je třeba jí tímto způsobem zvednou hlavu a oživit hubu.

---

Drezúra není sport pro jezdce, ale pro koně. A pro toho je to sport podobný klasickému tanci, ne kulturistice.

---

Další den si na klisnu na chvíli sedl Philippe Karl. Prohlásil, že se na ní cítí jak na slonovi, který jde z kopce. V kroku s ní několikrát zacouval (pouze působení rukama!), pak provedl několik přechodů krok – zastavení a protože klisna měla tendenci jít do mimochodu, udělal dovnitř plec. Následovaly překroky, couvání, piruety. Vše s vyššíma rukama a s tím, že po klisně chtěl, aby celou dobu chodila se zvednutým krkem, hlavou výš a otevřeným týlem. Žádné vyklenutí – o to teď nejde! Je třeba udržet živý a lehký kontakt a změnit jí rovnováhu, aby nepadala po předku. To ostatní přijde pak. Po chvilce této práce jí dovolil, aby se mírně vytáhla; musí však být velmi obezřetný, aby zase nepadla na předek a nelehla do otěží.

Edith a její ryzák při nedělní skokové hodině. (Foto: Brigitte Stransky)

Edith na desetiletém westfálském ryzákovi

Edith je Němka a první (únorový) kurz absolvovala ve Stuttgartu. Bohužel ze zdravotních důvodů nemohla v červnu přivézt svého koně, takže jezdila na vypůjčeném ryzákovi, který jezdí parkury a drezúry na úrovni S. Je poslušný, chodivý, ochotný, má pěkné chody. Bohužel díky systému „moderního drezurního ježdění“ si hodně lehá do rukou, je ztuhlý, nepracuje hřbetem a mívá tendenci padat na předek. Edith se na něm i přes veškerou jeho chodivost a ochotu nadře.

Hned na začátku vytkl PK Edith, že jezdí příliš mnoho kilometrů zbytečně. Od samého začátku musí s koněm pracovat cíleně a tak, aby k výsledku došla co nejdřív.

Způsob práce bude stejný, jako u Daniely a její klisny. Uvolnit hubu, změnit rovnováhu koně a začít ho ohýbat. Pracovali v kroku i klusu na přechodech i malých kruzích. Edith je typický „německý“ drezurní jezdec, s pevným korektním sedem, ale nepoddajným a nepružným, s přísnými holeněmi a absolutně nehybnýma rukama. Musí se sama uvolnit a „rozhýbat“, aby ji její kůň mohl následovat.

---

---

---

---

Ani u tohoto koně nebude žádoucí, aby se vytahoval, protože by lehl do otěží. Musí se pohybovat s hlavou výš, tak provádět obraty i přechody. Avšak stejně jako u Daniely je nutné, aby si mohl kůň odpočinout a protáhnout si svaly. To mu jezdec dovolí v zastavení, nikdy ne v kroku či jiném pohybu. Zastavit, odžvýknout na lehkém kontaktu, nabídnout otěže a zahodit je, nechat koně, ať o všem popřemýšlí, porozhlíží se, prostě mu dát takto pauzu - a dělat to často.

Třetí den zkoušeli i cval, v němž podle Edith kůň lehne do rukou a zdrhá. Proto je třeba ho na cval připravit. V nižším chodu se dostane do správné rovnováhy a oživí se mu huba, pak může nacválat. Pár cvalových skoků a přechod dolů, opět spravit rovnováhu a znovu nacválat. Pořád musí provádět přechody a upravovat rovnováhu. Klidně si může mezi krátkými cvalovými reprízami couvnout.

Domácí úkol:

1. v pozici nahoře uvolnit hubu a zlepšit rovnováhu,
2. v této pozici provádět přechody, často, vždy a pouze z dobré pozice,
3. stejně tak v této pozici provádět další cviky, např. dovnitř plec apod.

- stále udržovat velmi jemný kontakt s hubou. Bez toho nelze pokračovat dál ve výcviku. Do terénu chodit pouze v kroku na volné otěži.

---

A podívejme se opět na trochu teorie:

Ruce mají několik úkolů v tomto pořadí:

1. povolit hubu (ruce se zvedají do koutků),
2. kontrolovat krk (ohýbání, natažení, kombinace obojího = natažení při ohnutém krku),
3. vyklenutí týlu.

To vše se během výcviku vlastně stále procvičuje a zlepšuje se zlepšujícím se výcvikem koně. Kůň se přitom postupně stále více napřimuje. Jde o dosažení stavu označovaného francouzsky „ramener“ = zvednutí báze krku + vyklenutí týlu + povolení huby.

„Ramener.“

---

S jakými otěžemi jezdit?

Délka otěží má být taková, aby předloktí a otěž tvořilo přímku k hubě koně. Zpočátku ale musí mít kůň hlavu v přirozené pozici, čili chodí lehce natažený. Pokud má kůň hlavu nahoře, musím i já mít ruce vysoko. Přímka musí být dodržená i při pohledu shora, čili ruce mít dál od sebe, v šíři ramen. Palce je třeba mít nahoře, lokty u těla, pokud zvedám ruce, nepřetahuji je křížem. Ruce a pěsti musí být uvolněné. Je třeba pohybovat jimi postupně, pomalu a co nejméně, postupem výcviku se jimi bude hýbat stále méně a méně.

Když kůň vytahuje krk, ruka musí klesat ve směru jeho huby dolů a dopředu.

Pokles ruky

Neck-reining.

6. Škola lehkosti Philippe Karla: Anke a „leg-lesson“

Následující kůň má podobný problém, jako mnoho drezurních teplokrevníků – lehání do rukou a neschopnost se uvolnit. Zde však máme ještě jednu nepříjemnou skutečnost – hnědý Faustino absolutně „neleze dopředu“.

Jezdkyně Anke má velmi pěkný, korektní sed. Její kůň, čtrnáctiletý hnědý vestfálský valach má pěkné drezurní chody i exteriér, bohužel není zcela zdráv, v klusu a cvalu píská, ale je to údajně setrvalý stav; prý také nemá čisté rentgeny končetin. Dvojice při představování předváděla cviky stupně S, které měl valach očividně dobře naučené. Chodil trochu za kolmicí, podobně jako koně Daniely a Edith (viz minulý článek) byl na předku a lehal si do rukou. Na rozdíl od nich však neměl absolutně žádný pohyb dopředu, chyběl mu kmih, což se projevovalo především nevýraznými stranovými pohyby. Po chvilce bylo vidět, že jezdkyně ho musí celou dobu usilovně pobízet (byť díky pěknému sedu skoro neznatelně pro oči diváků), aby vůbec šel dopředu.

---

Předpokladem „lehkého“ ježdění je, že kůň musí IHNED reagovat na přiložení holeně pohybem vpřed. Zpočátku nehledím na takt či nějaké chody, když kůň nejde dopředu, tak je třeba ho „rozjet a jet“, až se toto naučí, budu pohyb kultivovat.

Mnozí koně jsou líní, protože jezdci příliš silně a zbytečně tisknou holeně. Koně je třeba naučit, že holeň = jdi dopředu. Mladí koně často reagují přirozeně opačně na tlak holeně = ztuhnou. Je proto nutné vyvolat pohyb vpřed něčím, co je překvapí = bičík (na zádi, za zádí, za holení apod.), pak se kůň rozejde.

Pár pravidel pro používání holení:

1. Když se kůň nehýbe dopředu, je třeba použít po JEDNÉ lehké pobídce holení bičík (nebo bič ze země, někteří koně reagují lépe na bič na lopatce). Ten se použije nejdříve měkce, dotykem, pokud kůň nezareaguje, je třeba ihned na to přitvrdit a progresivně ho používat stále silněji „tak tak tak“, až se rozejde.
2. Když se kůň rozejde, IHNED s bičem přestat. Když už jde kůň dopředu, vůbec nepoužívat holeně. Tak se kůň sám naučí jít v požadovaném tempu, holeň má pak pouze následovat pohyb břicha koně, ale je pasivní.
3. V žádném případě nesmím koně rukama zbrzdit! Ruka umožní jít koni dopředu. Je mi jedno, jestli kůň vyklusal nebo vycválal, hlavně, že zareagoval pohybem vpřed.
4. Po pár krocích v rychlejším tempu koně zpomalím, zastavím, pochválím. Je třeba dělat časté přechody a změny směru, ne běhat kilometry dokola. Je třeba zpomalit dřív, než to udělá kůň.
5. Tento přechod opakovat tak často, až to kůň pochopí, přitom vždy začít holení, pak měkce bičem a přitvrzovat, kůň časem zareaguje už na měkkou pobídku bičem, pak i na lehkou holeň.
6. Když kůň v pohybu zpomalí, nelze použít holeň, ale rovnou bič! Ten je teď trestem za to, že kůň samovolně zpomalil.
7. Stejný princip je i při práci na dvou stopách, pokud kůň odmítá jít živě do strany, pouze pro rozlišení působí bič zboku na záď a ne za holení.
8. Dodržujte zásadu „ruka bez nohy, noha bez ruky“. Když nechcete jít dopředu, nepoužívejte holeně, holeň je vyhrazená pouze pro sdělení koni, že chci dopředu. Pokud koně zpomalujete, couváte, použijte pouze sed a ruce v rámci změny rovnováhy. Pokud jde kůň odpovídajícím tempem, holeně držte pouze pasivně přiložené.

---

Aktivní záď je předpokladem jakékoli další spolupráce. (Foto: Brigitte Stransky)

Poté se snažili rozhýbat jeho záď i do stran. Zde platí důležitá zásada: Koně nelze ze sedla někam tlačit (stranové pohyby), je třeba mu dát signál a kůň musí sám aktivně jít daným směrem. Opět je třeba nejdřív pracovat ze země. Rukou blíže hlavy se uchopí vnitřní kroužek udidla a vnější otěž, která jde přes krk koně (pouze tak lze působit na koutky huby), ruka blíže zádi má tušírku. Kůň se vede na malinkém kroužku okolo člověka, který se ho ze strany na záď dotkne tušírkou a kůň by měl vnitřní zadní nohou překřížit vnější a tím tu záď „vytočit ven“. Pokud pomineme nepřítomnost korektního ohnutí koně, jedná se vlastně o dovnitř plec na malém kruhu; říkejme tomu zatím „záď ven“. Jde o to, aby se aktivovala záď i do pohybu do strany, což je nepostradatelným předpokladem pro pěkné stranové pohyby v kmihu. Opět zde platí stejná pravidla „leg lesson“ – pokud kůň nezareaguje na dotyk tušírky na zádi, je třeba ho stále intenzivněji tušírkou klepat, až začne nohy křížit; pak hned tušírka přestane působit. Úplně stejně se to provádí ze sedla. Jezdec má otěže ve vnější ruce, tušírku ve vnitřní, nejdříve koně rozejde na malém kroužku, pak vnitřní holení trochu více vzadu dá JEDEN signál po uhnutí zádě ven, pokud kůň neposlechne, pracuje tušírka na zádi. Po pár správných krocích musí jít dopředu, zastavit, koně velmi pochválit a pak to lze opakovat, až kůň pochopí a akceptuje tuto stranovou pobídku.

Bič na záď = uhni zádí do strany.

Bič za holení = jdi dopředu.

---

Bič se nesmí používat moc ani málo, ale přiměřeně a vždy důsledně. A samozřejmě stále udržovat kontakt s hubou. Nejdříve je třeba koně naučit chápat jednotlivé signály, pak je lze kombinovat. Prioritou je, aby kůň rozuměl pomůckám, ne dělal cviky.

---

Snaha o uvolnění huby koně ve cvalu. Je třeba lépe koordinovat ruce. (Foto: Brigitte Stransky)

Pokud kůň reaguje pohotově na holeň nějakým vyběhnutím vpřed, je na čase to zkultivovat. Je třeba se s koněm domluvit na síle signálu, například na tom, že na krátký stisk holení přejde ze zastavení do kroku, na delší stisk rovnou vykluše. Pokud dodržím princip „pozice před akcí“, kůň ví, že po uvolnění huby a změně rovnováhy bude asi následovat nějaký přechod a bude připraven na něj dobře reagovat.

V červnu Anke prohlásila, že „kůň se všemu, co po něm po prvním kurzu chtěla, brání, tuhne, bojuje“. Pak však přiznala, že zpočátku to šlo dobře, ale ona povolila v principech, vykašlala se na důslednost a vrátila se k původnímu způsobu ježdění. Na venkovní jízdárně valach jezdkyni doslova vozil. Začali se proto soustředit na jeho uvolnění a rovnováhu, aby ji začal lépe vnímat. Když kůň zvedne hlavu a kouká kolem sebe, jezdkyně musí zvednout ruce ještě výš a nastolit kontakt s jeho hubou, provázený odžvýknutím. Pak ruce sníží a jakmile kůň zůstane na měkkém kontaktu, nabídne mu vytažení krku. Zároveň však nesmí koně okopávat, ale musí zase začít pracovat podle principů „leg-lesson“. I to je důležité k tomu, aby kůň jezdkyni vnímal a respektoval její požadavky.

Kůň šel ztuhle, v kroku se roloval a měl tendence k mimochodu, v klusu lehal do ruky a tahal zadek za sebou. Pro uvolnění huby je třeba striktně dodržovat „akci – reakci“, čili postup zvednout napnuté otěže > kontakt na živé hubě > nabídnout vytažení do napnutých otěží na kontaktu, pro lepší pohyb dopředu je třeba důsledně dodržovat principy „leg-lesson“ a pro obojí pracovat na častých přechodech prokládaných pauzami v zastavení na prověšené otěži. Nelze klusat kilometry!

Dalším problémem, jehož příčinou je nadměrné užívání holení, bylo to, že jakmile jen jezdkyně pomyslela na přechod dolů a přestala koně „tlačit nohama dopředu“, kůň se zapíchl na místě. Zde musí dodržovat princip „pozice předchází akci“, o kterém jsme mluvili v minulých článcích, aby kůň čekal na instrukce jezdkyně a do přechodu „vešel“ a ne zabrzdil na místě.

Další den už jezdkyně neudržela pod kontrolou své chování, její používání bičíku už nebylo dle pravidel „leg-lesson“, ale spíš se o něm dalo mluvit jako o „vyprášení kožichu“. Věřím, že její zlost, pramenící možná z momentální bezmocnosti, určitě nepřidala ani koni a on odmítal spolupráci, což se projevilo naprostou neschopností Anke ho uvolnit a udržet a jemném kontaktu. PK navrhnul použít plnou uzdu (důvod je vysvětlen na konci textu). Nejdříve zkoušeli uvolnit hubu na páce ze země. Pak kladl Anke na srdce několik zásad:

- jezdit na dlouhých otěžích, jakmile kůň projeví snahu se natáhnout, mít ho jen na stihle,

- používat stihlové otěže pro zvednutí hlavy, uvolnění huby a ohnutí krku, pákové otěže pro uvolnění a vyklenutí týlu.

S plnou uzdou a držením otěží dle Fillise. (Foto: Brigitte Stransky)

Až další den, poté co si na koně sedl PK a ten se mu začal podávat, dosáhla jistého úspěchu i Anke. Dalo by se říct, že poté, co si sedla už na uvolněného a na holeně naposlouchaného koně, její rozčílení zmizelo, začala mnohem klidněji ovládat i sama sebe, její pochvaly byly od srdce a používání biče se minimalizovalo. Kůň na to téměř okamžitě zareagoval uvolněním a ochotou spolupracovat. Procvičili pěkné, uvolněné a ochotné přechody, malé kruhy i jednoduché cviky na dvou stopách.

---

Kdy je pravý čas přechodu na páku?

1. normální situace: jezdit bez páky, dokud není kůň dostatečně naučený na stihlo, protože to je jediné udidlo, které může působit pouze na koutky a ne jen na jazyk. Čili na stihle postupně koně učím na tlak na jazyk a pak si můžu vzít páku.
2. redrezura – pokud kůň lehá do ruky, táhne, koriguji pozici v první řadě stihlem. Pokud však je kůň příliš ztuhlý a s otevřeným týlem, pak pomůže páka – snáze na ni povolí v hubě a vyklene týl. Páka totiž funguje pouze pro vyklenutí týlu, ne pro vynucování si pozice! A pak díky vyklenutí týlu pomůže takové koně uvolit.

Podmínkou je držení otěží dle Fillise, stihlem lze zvednout koni hlavu a pákou ji snížit! Páka v kombinaci se stihlem je vhodná také pro koně, kteří mají problém se vyklenout v týlu. Lze ji použít i u koní, co dokážou udržet kontakt na otěži, ale odmítají se natáhnout. V případě Anky páka pomohla uvolnit jejího koně prostřednictvím vyklenutí týlu a přimět ho k vytažení krku dolů.

---

Proč jezdit koně dopředu dolů?

Přirozená reakce koně na jezdce v sedle je ztuhnutí, prohnutí hřbetu a prověšení břicha + zvednutí hlavy tak, že se dostane nad otěž. Talentovaní koně mají tuto reakci málo zřetelnou, ale je u nich taky. Kůň však musí

1. umět nést jezdce, aby šetřil svůj hřbet;
2. napínat otěže = jít na kontaktu, aby se s ním dalo komunikovat a lehce pracovat.

Obojí splní, když se naučí chodit s vytaženým krkem – čili vytáhne krk vždy na povolení otěží, což je pokyn jezdce pro natažení krku.

Zarolovaný kůň má nadměrně prodloužené svaly a šíjový vaz v oblasti týlu, ale u báze krku, před kohoutkem, jsou zkrácené. Správné vytažení krku protahuje přiměřeně i svaly u báze krku a tedy i hřbet; o to jde. Kůň se nesmí dostat za kolmici, protože to je známkou toho, že jde proti otěži nebo před ní utíká; ani v jednom případě nenapíná otěže. Správné vytažení krku se pozná podle toho, že týl je daleko od kohoutku a nos vystrčený přiměřeně dopředu. Na druhé straně kůň nesmí nést hlavu příliš dole, protože to už blokuje pohyb lopatek. Mezi paží a hlavou je sval (brachiocephalicus), který má být vodorovně, pak optimálně táhne přední končetinu dopředu.

7. Škola lehkosti Philippe Karla: Mladá andaluzanka

Dalším jezdeckým oříškem byla mladá andaluská klisna (nar. 2002, v době kurzu pětiletá). Od počátku (čili asi rok, možná i méně) s ní pracovala i na ní jezdila skoro výhradně její majitelka, příjemné štíhlé děvče s pěkným sedem a kultivovaným jezdeckým projevem, byť trochu pasivním. Přestože začátky měla její andaluzanka pravděpodobně korektní, neubránila se tato dvojice několika velmi závažným chybám.

Uvolnění huby vytažením udidla do koutků ze země. (Foto: Brigitte Stransky)

Prakticky to znamenalo toto:

1. naučit klisnu reagovat na pohyb udidla v hubě odžvýknutím a uvolněním čelisti. Nejdříve ze země ji naučil správně zareagovat na vytažení udidla do koutků, poté ji učil ohýbat krk (flexovat) na obě strany a následně ho natáhnout. Zásadou je, že udidlo nesmí zapůsobit na jazyk. Pouze tak se klisna o něj přestane bát. Proto lze zatím ohýbat její krk pouze s otevřeným týlem, o vyklenutí v týlu se jezdkyně zatím nesmí snažit, protože při něm už jedna (vnější) otěž působí na jazyk. Opět v duchu zásady, že uvolněná huba (jazyk a čelistní kloub) je základem pro uvolnění celého koně.

---

Mladé koně je třeba učit:

- flexi krku vlevo a vpravo,

- natažení krku v kroku, klusu a cvalu.

---

Uvolnění huby vytažením udidla do koutků ze sedla. (Foto: Brigitte Stransky)

---

---

---

Když kůň projeví nelibost na působení tušírky, lze s ní pracovat měkčeji, ale nepřestat.

---

Pokud kůň nosí hlavu výš, je třeba jezdit s vyšší rukou; přímka předloktí – otěž – huba nesmí být zalomená (pravou ruku trochu níž). (Foto: Brigitte Stransky)

---

Další práci už prováděla jezdkyně; nejdříve ze země, pak ze sedla. Musela dodržovat pár zásad:

- klisna nosí hlavu přirozeně trochu výš, proto musí i jezdkyně držet ruce výš, aby dodržela přímku předloktí – otěže – huba koně;

- přísně dbát na pravidla „leg lesson“ (viz minulá část seriálu o Anke);

- při ohýbání krku působit jen do koutků, nikdy nepůsobit na jazyk;

- když kůň místo klusu nacválá, nevadí, zůstat v klidu;

- zpomalovat koně zásadně zvednutím rukou a působením do koutků – tím se totiž mění rovnováha koně a to ho i z fyzikálních zákonů přiměje zpomalit. Nikdy netáhnout ruce dozadu!

- při ustupování zádí na malém kruhu zatěžovat vnitřní sedací kost a vnitřní ruku dát více od krku, vnější otěž dle potřeby přiložit (neck reining); tušírka působí na záď vždy ve chvíli, kdy se zvedá vnitřní zadní noha koně.

Z ustupování zádí na malém kruhu v kroku je dobré po chvilce ihned vyklusat po celé jízdárně a chtít po koni vytáhnout krk (ale zůstat na kontaktu).

I ve cvalu je třeba dodržovat lehký kontakt a přitom nepůsobit na jazyk. (Foto: Brigitte Stransky)

U mladého koně nelze držet ruce za každou cenu dole, když přizvedne hlavu. Udidlo ho bude tlačit na jazyk a kůň se bude ještě více bránit zvednutím hlavy, ještě více ho to bude bolet atd. atd. Proto je třeba mít ruce ve stejné výšce, jako je huba, pak bude možné vytvořit měkký kontakt. Platí pravidlo, že když je hlava nahoře, ruce jdou taky nahoru. Mladého koně nelze nikdy uzamknout mezi ruce a holeně!

Výška rukou jezdce se řídí výškou držení hlavy koně.

Příklad projíždění obratu vlevo:

1. zatížit levou sedací kost,

2. levou ruku doleva od krku a

3. vytočit se rameny doleva,

4. pravá otěž na krku (neck reining).

= tím se udělá koni koridor doleva, kudy může jít.

---

Uvolňování huby ve cvalu. (Foto: Brigitte Stransky)

V červnu bylo vidět jisté zlepšení. Klisna chodila pilněji dopředu, udržovala už své tempo, byla však stále ztuhlá a bohužel jazyk stále stahovala dozadu, i když častěji než v únoru ho měla na správném místě. Problém s jazykem se její jezdkyně snažila mezi kurzy řešit různě – podle různých rad různých lidí; je otázka, zda to bylo vždy dobře.

Hned na začátku PK upozornil, že pro práci s koněm je třeba mít plán. Konkrétně zde: potřebuji koně uvolnit, musí mi dát nejdříve hubu, pak může dát zbytek těla. Nemá smysl stále jen jezdit po jízdárně dokola a bezcílně měnit směr apod. Musím vědět, co tím sleduji.

Proto opět na začátku pracovali na uvolnění huby ze země, ze sedla krok na kruhu, ohýbání krku a v ohnutí nechat vytáhnout dolů a dopředu. Je třeba se starat jen o správný kontakt a působit jen na koutky huby. V kroku klisna potřebuje pomalé tempo, aby nešla mimochodem, ale postupně získala „kočičí chůzi“.

Při uhýbání zádí ven na malém kruhu klisna nereagovala pohotově na holeň, proto se vrátili ke zkrácené verzi leg lesson, aby se zadníma nohama překračovala okamžitě a výrazně. Každý cvik je třeba provádět na obě ruce – je třeba koně gymnastikovat symetricky. Poté vyklusat do natažení. A opět dovnitř plec na kroužku. Cyklus: dovnitř plec na kroužku > vyklusat a lehce vytáhnout > změnit směr > krok > dovnitř plec na kroužku > atd.

Uvolnit hubu a… (Foto: Brigitte Stransky)

… nechat klisnu vytáhnout krk za udidlem. (Foto: Brigitte Stransky)

Obloukem změnit směr v kontrasestavení: pravá otěž od krku, levá na krku vedou koně do požadovaného směru za udržení požadovaného ohnutí.

---

Problémy s jazykem:

1. stahování dozadu

2. vytahování nad udidlo

3. plazení na stranu

4. (skřípání zuby).

Při lonžování Philippe Karl odmítá jakékoli pomocné otěže. (Foto: Brigitte Stransky)

Umí natáhnout kroky! Zatím bez jezdce… (Foto: Brigitte Stransky)

8. Škola lehkosti Philippe Karla: Pan Poisson a jeho angloarab

Pan Poisson jezdil na pěkném hnědém patnáctiletém angloarabském valachovi. Jakožto jezdec byl na koni na první pohled velmi „pohyblivý“: rozhazoval rukama a neustále ho všelijak „připotahoval“ za hubu ve snaze snížit mu hlavu a dostat na přilnutí, vytahoval paty a koně neustále přikopával, aby udržel požadované tempo. Jeho kůň byl přitom dost temperamentní a očividně velmi citlivý. Na jezdcovy ruce reagoval „útěkem“, čili se zaroloval za komici, před holeněmi se chránil ztuhnutím, zrychlením a výrazným zkrácením kroků. Vypadalo to, že se jeho předek pohybuje jinak, než záď.

Koně, kteří se bojí o hubu a schovávají se před rukou jezdce za kolmici, čili se rolují, jsou podle PK nejtěžší oříšek. I s nimi začíná ze země; nejdříve zepředu vytáhnout udidlo do koutků a naučit koně „dát hubu“, čili odžvýknout a měkce překusovat a polykat, dokud ruce opět udidlo nepustí dolů. Pak se učí ze země ohýbat krk do stran. Přitom je třeba dávat pozor na to, aby se kůň nezaroloval. Vnější otěž je proto třeba vést kousek za týlem, aby i ona působila do koutku huby a ne na jazyk; pouze tak zůstane kůň otevřený v týlu s nosem vystrčeným dopředu. V žádném případě teď po koni nebudeme chtít vyklenout týl! Jakmile by utekl za kolmici, je třeba mu IHNED zvednout hlavu a nechat ho odžvýknout. Toho dosáhne ze země tím, že ruka, držící udidlo, ho vytáhne v hubě ještě výš ke koutkům.

Kůň se musí naučit chodit zase ve svém přirozeném držení těla, musí se naučit, že má udržovat kontakt s otěží a to jde jen tak, že bude mít hlavu během ježdění nahoře. K tomu je ale také nutný klidný sed a klidné a nezávislé ruce schopné udržet lehký kontakt s hubou.

---

Postup u koní, kteří se rolují, bude následující:

Nejdříve ze země, pak ze sedla, nejdříve v kroku, pak v klusu a později i ve cvalu

Takovým způsobem se koně znovu učí důvěřovat udidlu a rukám jezdce a sami budou vyhledávat a udržovat měkké přilnutí.

---

Jezdec se učí ovládat své tělo a přitom uvolnit koni hubu, ten zatím není uvolněný a napjatě čeká, co se po něm bude chtít. (Foto: Brigitte Stransky)

Veškerá práce s koněm má začínat a končit uvolněním huby. Začínat proto, že to potřebuji pro práci, končit proto, že kůň řekne „ano, všechno bylo OK“.

---

Práce od sedlem – stejně jako u většiny jiných koní s jinými problémy – začíná krokem a skládá se z projíždění různě velkých kruhů a přímých úseků. Rozdíl je v působení na koně a v požadavcích na jeho držení těla. U koní, kteří se rolují, čili utíkají před přilnutím tím, že stáhnou hubu dozadu a bojí se napínat otěže, je třeba při uvolňování huby a při změně rovnováhy působit do koutků velmi citlivě, tah otěží nesmí být cukavý (demi arret), ale postupně se zvyšující = progresivní. Kůň musí chodit s hlavou zvednutou, protože pouze tak má otevřený týl, nos vystrčený dopředu a neroluje se. Pouze tak lze dosáhnout kontaktu – ten zpočátku vytvoří i udržuje jezdec citlivýma separovanýma rukama ve vyšší poloze, než ho kůň akceptuje a sám o něho začne usilovat.

Při projíždění kruhů je třeba nejdříve ohnout krk a pak jít teprve na kruh. Při ohýbání je třeba dávat velmi velký pozor na to, aby vnější ruka nebyla příliš nízko, nepůsobila tak na jazyk a nenutila koně vyklenout týl – v tomto případě se totiž ihned zaroluje.

Kůň, který je ježděný s hlavou „dole“ a zarolovaným nosem, se pohybuje na předku. Zvednutím jeho hlavy se mu změní rovnováha – přesune se dozadu. To „uvolní“ i práci jeho končetin a celkový pohyb koně začne být najednou lehčí, snazší, energičtější a příjemnější.

Kůň se uklidnil, uvolnil, jeho huba změkla, hlavu nese v rovnováze trochu výš a před kolmicí. (Foto: Brigitte Stransky)

---

Angloarab se ještě během únorového kurzu srovnal v pohybu, chodil už plynuleji a nebyl už tak „rozpojený“, protože se uvolnil a zlepšila se jeho rovnováha. Začali tedy pracovat na tom, aby si sám na signál protáhl krk = sám napínal otěže. Protože má citlivou hubu, je třeba s ním provádět opatrnou akci-reakci (viz díly o Franzovi a Martinovi). Nejdříve to zkoušejí v kroku, pak v lehkém klusu. Zvednout ruce > udidlo do koutků > nastolit tím lehký kontakt s živou hubou > poté ruce lehce povolit, ale kontakt nezahodit > jít rukama velmi opatrně dopředu a dolů > kůň by je měl následovat > pokud se lehký kontakt ztratí (zde kůň uteče za kolmici) > opět zvednout ruce a vše opakovat. Kůň se bude časem natahovat stále ochotněji a hlouběji.

Akci-reakci lez provádět také v kombinaci s ohýbáním krku: ohnout krk > vyjet na malý kruh > na stěně narovnat a nechat vytáhnout > znovu ohnout > atd.

---

Pokud pracujete na vytažení krku koně, je vhodné mít otěže delší; kratší otěže jsou lepší při nácviku vyklenutí týlu (což nebyl případ p. Poissona a jeho angloaraba).

---

Až když kůň pochopí akci – reakci, čili se naučí s důvěrou natáhnout za udidlem, lze mu demi arrety diktovat hloubku vytažení. Dříve ne.

---

Jezdec se srovnal v sedu, ruce drží od sebe a snaží se působit měkce. Kůň vypadá uvolněněji, více v rovnováze a s energičtějším pohybem. (Foto: Brigitte Stransky)

Jak řešit různé problémové situace

1. kůň lehá do otěží > provést „demi arret“ = rychlé, cukavé zvednutí rukou > kůň půjde hlavou výš, jeho kontakt s otěží se zlehčí a změní se zároveň jeho rovnováha, takže si nebude lehat do udidla. Až poté ho lze ohýbat v krku, klenout týl apod. Je třeba provádět hodně přechodů, při nichž musí být hlava koně výš a kontakt lehký.

2. kůň jde nad udidlem (hlava nahoře a uhýbá kontaktu směrem nahoru) > akce-reakce = postupně zvedám ruce výš, až jsou výš než hlava koně, a progresivně zvyšuji tah do koutků (akce), až kůň sám nabídne vytažení krku (reakce). Takoví koně nesmí dělat náhlé přechody, ale přechody musí být pozvolné při stále probíhající akci-reakci, např. jezdit na kruhu ve stálém ohnutí a u toho dělat přechody (krok – klus – krok atd.). Až když se kůň takto naučí sám napínat otěže, lze formou akce-reakce chtít další věci (třeba ohýbat krk, později i klenout týl).

3. normální kůň – musí se naučit „dát hubu“, natáhnout krk, ohýbat krk + za kontroly vnější otěží vyklenout týl při ohnutém krku.

4. rolování:

a) ad 4.+ad 1. kůň se roluje a lehá do otěží – je třeba mu zvednout hlavu, hodně ohýbat krk s rukama nahoře a otevřeným týlem, z toho ho nechat vytáhnout krk dopředu a dolů. Je třeba u něho stále procvičovat horizontální i vertikální pružnost krku. Nechat ho déle s ohnutým krkem – nemůže si tak lehat do rukou.

b) ad 4.+ad 2. kůň se roluje a přitom zalézáním za otěž uhýbá kontaktu – to je nejhorší varianta – je třeba otevřít týl, ohýbat krk s hlavou nahoře a nosem vystrčeným dopředu a opatrně ho učit stálému kontaktu (kůň nesmí snížit hlavu).

9. Škola lehkosti Philippe Karla: Další rolující se koně

Angelika je mladá zaměstnankyně stáje, jejíž majitelé celý kurz organizují. Protože v únoru, na prvním běhu, bylo místo, zúčastnila se ho na půjčené klisně, osmileté starokladrubské bělce Anemona. Dle vyjádření jezdkyně je klisna „tuhá a nekompaktní“. Roluje se, jede jak tank, v obratech padá na vnitřní lopatku. Nevypadá příliš přiježděně. Opět zde platí pravidlo, že kůň, který se roluje, má být zatím ježděn s otevřeným týlem ve vyšší pozici hlavy.

Začíná se stále stejně, a to se základy komunikace s koněm. PK říká, že když ovládneš krk, ovládneš celého koně. Proto je i nyní třeba:

Rolující se koně je třeba jezdit s vyšším držením hlavy, pouze tak se zlepší jejich rovnováha, nos se dostane před kolmici a lze je mít na měkkém přilnutí. (Foto: Brigitte Stransky)

I u rolujících koní je třeba dodržovat zásadu „pozice předchází akci“, čili před jakýmkoli přechodem nejdříve uvolnit hubu popř. změnit pozici krku a hlavy a pak provést přechod. Koně je třeba nejdříve dostat do pozice, ze které provede přechod nejlépe. Zvednutí rukou a uvolnění huby je zahájení jakéhokoli přechodu.

Do obratu je třeba ohýbat krk s oběma rukama zvednutýma; jen tak se zabrání zarolování. (Foto: Brigitte Stransky)

Na malém kruhu je třeba dbát na správné ohýbání. V tomto případě musí být obě ruce nahoře a působit do koutků, aby se klisna nezarolovala. Práci je teď třeba omezit na jednoduché cviky (krok – zastavení – malý kruh), přitom se kontroluje uvolnění a rovnováha koně.

Ježdění se zvednutou hlavou koně se střídá s vytahováním krku dopředu a dolů; dokud má kůň nos před kolmicí, lze mu nabízet otěže, jakmile se však zaroluje (čili uteče od přilnutí), je nutné ihned zvednout ruce, otevřít týl a znovu nastolit kontakt.

Až se vše zvládne v kroku, lze přejít do lehkého klusu. Není vhodné běhat kilometry, ale projíždět přechody klus – krok a myslet na to, že první se musí připravit kůň povolením huby, pak se provede přechod. Při naklusání je třeba dbát na poslušnost na holeň (bičík). Na velkém kruhu procvičovala dvojice ohýbání a vytahování krku.

---

Také další kůň předváděl „moderní drezurní nešvar“ – roloval se, čili utíkal před udidlem za kolmici. Byl to desetiletý strakatý holandský teplokrevník, kterého měla na únorový kurz půjčeného Daniela. Tento kůň se však „roloval jinak“ – chodil s krkem poměrně vzpřímeným, hlavu měl jakoby „zaraženou do krku“. Když byl rozrušený, vypadal skutečně jako žirafa s nosem tlačícím se za kolmici. Tato kombinace vzpřímení a zarolování mu bránila v prodloužení chodů, takže se pohybovat uspěchaně. Neuměl – a nemohl – se ohýbat, do obratů padal po lopatce, a to i při práci na ruce! Jako by vůbec neuměl ovládat své tělo, o rovnováze ani nemluvě.

Philippe Karl vytahuje udidlo do koutků a učí tak koně odžvýknout, čili uvolnit hubu „na povel“. (Foto: Brigitte Stransky)

Philippe Karl ohýbá Girominovi krk ze země tak, aby kůň nevyklenul týl a nezaroloval se. (Foto: Brigitte Stransky)

Opět začíná nejdříve uvolněním huby ze země. Tento kůň má problém ji uvolnit; koně, kteří jsou ježděni s nosem za kolmicí, mají většinou „zakázáno“ uvolnit hubu, mívají ji staženou nánosníky. Potom ohýbá krk ze země – s hlavou přísně nahoře a otevřeným týlem. Z toho přiměje koně natáhnout krk, a to tak, že kroužek udidla vede směrem dolů a povolí otěž okolo krku.

Při snaze snížit a natáhnout krk utíká Gironimo za kolmici. (Foto: Brigitte Stransky)

I ze sedla je třeba nejdříve koni otevřít týl. Otěže nesmí být pevně napnuté, ale velmi lehké. Nejdříve Daniela zkouší ohýbat mu krk ve stoje, pak v kroku na kruhu. Poté se ho snaží opatrně přimět k vytažení krku.

Daniela má problém ovládat své ruce, proto je má bičík uklidnit a „separovat“. (Foto: Brigitte Stransky)

Vzpřímený ztuhlý krk, prohnutý hřbet, nespokojené švihání ocasem; je třeba prodloužit otěže a pravou ruku nestahovat před břicho. (Foto: Brigitte Stransky)

Jezdkyně má tendenci jezdit s příliš krátkými otěžemi, což celou situaci jen zhoršuje. Je třeba koně nepobízet, prodlužit si otěže a snažit se dělat vše velmi měkce a opatrně. Aby se tento kůň odvážil natáhnout si krk, potřebuje měnit ohnutí zprava doleva a zpět. Působení otěží se brání zvedáním krku, ruce jezdce proto musí ještě výš, pak mu nezbude nic jiného, než hlavu snížit.

Práce této dvojice tak vypadala následovně:

Ohni vpravo > ohni vlevo > vytáhni > atd. atd. Přitom jezdili na malých kruzích, osmičkách, měnili směr. Jezdkyně si musí neustále hlídat delší otěže, měkké ruce, když kůň zvedne hlavu, pohotově zvednout ruce ještě výš. Pouze tak bude možné vrátit mu důvěru v jezdce.

Je škoda, že tito dva koně se už v červnu neukázali, bylo by zajímavé vidět, jak se s rolováním vypořádají dále.

10. Škola lehkosti Philippe Karla: Isabella a její koně

Isabella už před kurzem pracovala podle principů Philippe Karla. V únoru představila svého 14-letého teplokrevného bělouše, bývalého parkurového koně, který byl kdysi ježděn zarolovaný a kterého vlastní asi 2 roky. Předvedla ho na plné uzdě s Fillisovým držením otěží a chtěla ladit některé detaily ve složitějších cvicích. Hned na začátku byly patrné základní nepřesnosti ve výcviku, projevující se ne vždy korektní pozicí koně (i jezdkyně) a jeho pohybem i reakcí na pomůcky.

Hned první den předvedla práci na dvou stopách v klusu, přeskoky, španělský krok a snažila se o piafu. Tu chtěla zdokonalit. Philippe Karl však doporučil nejdříve připravit „podklady“ pro dobrou piafu – čili stoprocentně zvládnout okamžité přechody, což dělalo dvojici problémy. PK odmítá učení piafy na ruce, kdy se kůň vepředu drží za otěže (nebo je vyvázán) a tušíruje se po zadních nohách. Učí koně piafovat zdokonalováním přechodů mezi klusem a zastavením až couváním. Podle jeho názoru má být kůň při piafě

1. lehký na holeních = IHNED vyklusat
2. lehký na rukou = IHNED zastavit až couvat
3. (a samozřejmě už musí mít za sebou kvalitní základy).

---

Isabella předvádí španělský krok. (Foto: Brigitte Stransky)

Druhý den chtěli zlepšit práci na dvou stopách. Jezdkyně dělala hned několik chyb: vytáčela se rameny do opačného směru, zatěžovala opačnou sedací kost (čili ne ve směru pohybu) a vnější holeň strkala příliš dozadu. Následkem toho se kůň pohybovat na dvou stopách dost těžkopádně. Začali proto i nyní „od začátku“, aby koně probrali a uvolnili. Nejdříve v kroku, pak v klusu

1. uvolnit hubu
2. ohýbat krk na obě strany
3. nechat vytáhnout z ohnutí.

---

---

Když kůň nereaguje na holeň, nestarej se o rytmus či ohnutí, nejdříve je třeba ho naučit vystřelit na holeň dopředu, i kdyby měl zdrhat. Až se tohle naučí, může se postupně jeho pohyb „kultivovat“.

Pokud má kůň tendenci příliš utíkat, nauč ho zpomalit na zvednutí hlavy a krku (= kontrola rovnováhy), a toto používej i při procvičování přechodů (čili přechod dolů zahájit zvednutím hlavy a krku).

Když kůň utíká a ještě u toho zvedá hlavu (dostihoví koně), je třeba ho nejdříve naučit vytáhnout si a vyklenout krk a z toho se má učit zastavit.

---

Po krátké přestávce v zastavení Isabella zkrátila otěže, uvolnila hubu, nechala koně vyklenout týl, rozešla se a upravila tempo kroku (trochu zasedla a přizvedla ruce, aby koně zpomalila). Pak pokračovali v práci na dvou stopách. Dovnitř plec na stěně > malý kruh > dovnitř plec na stěně > na druhou ruku to stejné. Poté nechat koně vytáhnout krk. Otěže zkrátit, koně ohnout a na stěně travers > z rohu obloukem změnit směr a překrok. Nechat koně vytáhnout > zkrátit > na druhé stěně travers > obloukem změnit směr a překrok. Vytáhnout, pauza v zastavení. Zkrátit otěže, hubu uvolnit stihlem, týl pákou, pokud kůň neposlechne, je třeba mu ohnout krk a tím ho uvolnit. Pak jezdili v pracovním klusu: dovnitř plec > velký půlkruh v živém lehkém klusu > zase dovnitř plec. Nechat koně vytáhnout krk na krátké stěně v lehkém klusu > po diagonále změnit směr > zkrátit klus > v rohu koně ohnout > zasednout > dovnitř plec.

---

Poloviční překroky bude muset tato dvojice ještě hodně procvičovat. (Foto: Brigitte Stransky)

Další den procvičovali po uvolnění koně opět práci na dvou stopách, ale tentokrát se věnovali více klusu. Jezdkyně seděla křivě a kůň ztrácel kmih, proto jezdila v lehkém klusu. Tím, že budu pracovat na 2 stopách v dostatečném natažení a v lehkém klusu, učím koně klusat i při těchto cvicích dobře vpřed.

Ve cvalu se chtěli věnovat přeskokům, které dvojici činily problémy. Začali cvalem na velkém kruhu, pak kontracval, přičemž PK vyžadoval při kontracvalu ohnutí k vnitřní ruce. Po vytažení a přestávce v zastavení prováděla dvojice na kruhu přeskoky z normálního cvalu do kontracvalu. Tento postup je dobrý pro koně, který se přeskoky teprve učí; musí však dobře zvládat kontracval. Pak se s ním cválá na kruhu ve správném cvalu, ale ve velmi mírném kontrasestavení (krk téměř rovný), to už koni říká, že bude kontracval. Po pobídce do přeskoku tak přeskočí buď správně, nebo nejdřív zádí a opozdí předek, ne naopak. To je menší chyba, než kdyby přeskočil jen předkem.

Kůň má pro přeskok cválat svižněji a prostorně, potřebuje dlouhou fází vznosu, aby měl čas si přeskočit. Při přeskoku vlevo je třeba se podívat doprava. Jezdkyně příliš často strká při různých cvicích dozadu vnější holeň, kůň se ji naučil ignorovat a v přeskoku na ni nereagoval. Musí ho zase naučit reagovat na holeň hned; k tomu slouží práce na dvou stopách, ideálně na malém kruhu. Bělouš byl po celou dobu na levou ruku příliš ztuhlý - ještě není na přeskok připravený.

---

V červnu pak Isabella předvedla svého druhého koně, devítiletého teplokrevného hnědáka. I u něho měla problémy s přeskoky. I jeho jezdila na plné uzdě.

Hned na začátku jí PK poradil, že je třeba koně více uvolnit a rozhýbat mu krk. Ze země

---

Ohýbání krku koně na stihlu a páce. (Foto: Brigitte Stransky)

Nejdříve koně „opracovali“ na dvou stopách; dovnitř plec, poloviční překroky v kroku. Pro oživení pohybu bylo potřeba provést pár přechodů krok - zastavení – klus. Pak projeli stejnou práci na dvou stopách v klusu, prokládali ji lehkým klusem na velkém kruhu s vytažením krku. I tento kůň předváděl pod Isabellou nevýrazné, těžkopádné překroky v klusu.

Pak zkoušeli přeskoky, opět na velkém kruhu ze správného cvalu do kontracvalu. Jezdkyně má cválat na správnou nohu v mírném kontrasestavení. Pak narovná koni krk, zatíží vnitřní sedací kost a nohama dá signál k přeskoku do kontracvalu. Po přeskoku je třeba koně hned zastavit, pochválit, ne cválat kilometry. Na pravou ruku měl kůň tendenci přeskočit zádí hodně dřív. Jezdkyně si musí hlídat napnutí budoucí vnější otěže (čili pravé) a musí najít nejlepší tempo cvalu pro přeskok – ani málo ani moc.

---

Chvilka soustředění před vykročením. (Foto: Brigitte Stransky)

Stejné postupy zkoušeli i v klusu; zpočátku opět zvolili lehký klus, aby se udrželo živé tempo koně. Pro zajímavost vyzkoušeli i překrok ve cvalu. Kůň u toho však „poskakoval“. Philippe Karl prohlásil, že dokud kůň takto provádí cvalové překroky, nezačal by vůbec s přeskoky. Pokud má kůň udělat korektní přeskok, musí ovládat cvalové překroky.

Výsledkem tréninku bylo poznání, že Isabellini koně potřebují:

1. častěji procvičovat ohýbání a prodloužení krku
2. zdokonalit překroky ve všech chodech
3. zatím zapomenout na přeskoky.

11. Škola lehkosti Philippe Karla: Vyšší dívčí s Michaelou

Michaela Ruschitzka je organizátorkou celé akce a se svým manželem mají pronajatou stáj Marienhof ve Spillernu, Rakousko. Sama se už účastnila minulé tříleté „školy“ v Německu a na jaře 2007 úspěšně složila zkoušky. Na tomto semináři jezdila na bílém osmiletém andaluském hřebci Rey Cautivo, který byl kdysi ježděn „španělským stylem“ (čili snaha o maximální shromáždění a ježdění převážně na páce), což psychicky neunesl. Když ho Michaela začínala jezdit, neustále někam utíkal, drobil chody, byl nervózní a bál se jezdce a jeho pomůcek. Byl ztuhlý, vypadal a choval se jako kompaktní koule.

V únoru byly tyto nedostatky ještě patrné. V klusu se roloval, jezdkyně musela hodně myslet na ježdění se separovanýma rukama (od sebe) a na to, že nesmí ruce ani minimálně stáhnout dozadu. Jakmile se kůň zaroluje, musí je ihned zvednout a dát malé demi-arret (povytáhnout udidlo cukavě nahoru směrem do koutků huby).

Kůň uměl španělský krok a piafu, ale provedení bylo nevalné. U piafy se Philippe Karl pozastavil a víceméně vytkl jezdkyni to stejné co Isabelle (viz minulý díl): kůň nebyl ještě na piafu připraven, protože nebyl lehký na holeně a ruce. Příliš mu nešlo okamžité zastavení z klusu a zase okamžité vyklusání na jemné pomůcky. Pokud kůň nemá v klusu dostatek tempa a po zastavení „elektricky“ neočekává další vyklusání, nelze po něm piafu chtít, ale je třeba opět vyklusat dobrým klusem vpřed. Jinak bude mít tendenci přecházet do nechtěné pasáže (tento kůň nabízí pasáž sám od sebe). Dvojice musí ovládat energické přechody klus – zastavení – klus apod., které musí být velmi lehké, čisté a energické. Při samotné piafě pak musí jezdkyně dobře sedět, holeně trochu dozadu, ale musí jezdit koně stále s „tendencí dopředu“. A po pokusu o piafu zase energicky vyklusat. Je nutné se na piafu dobře připravit a dělat jen pár piafových kroků! Dvojice však musí nejdříve pracovat na zlepšení přechodů – musí být lehké, s týlem nahoře, do té doby nemá piafovat. Pomohou i přechody typu houpačka či přechody do couvání. Tím se trénují

1. impulsy pro prodloužené chody
2. rovnováha pro pohyb na místě.

Z těchto přechodů se vyvine piafa „sama od sebe“. Nikdy nelze koně učit piafu, dokud není lehce na holeni > nikdy neučit piafu na bičík! Bít koně a nedovolit mu přitom jít dopředu je hrozné.

Tohoto koně je třeba jezdit ve vyšším držení hlavy, aby chodil výrazně před kolmicí. (Foto: Brigitte Stransky)

Přesto však bylo potřeba sestoupit z výcvikových výšin a vrátit se k základům: otevřít koně v týlu a ohýbat ho do stran. Dobré uvolňovací cvičení je v kroku provádět osmičku X-E-X a X-B-X. V X musí změnit ohnutí hned, ne jít několik metrů rovně. Rychlost kroku se ovlivní výškou hlavy koně – „padne-li“ hlava koně dolů, kůň změní rovnováhu a zrychlí. Při vytahování krku měl kůň tendenci se rolovat. Poté pracovali na velkých kruzích v klusu a opět se snažili o korektní vytažení. Kůň se při něm snažil příliš utíkat.

Ohebnost krku procvičovali i v zastavení: plynule měnili ohnutí zleva doprava a zpět. Pro hřebce byl velký problém ohnout se doprava. Jenže: Za cukrem se ohne i vpravo a dobře! Znamená to tedy, že má problém akceptovat ruku jezdkyně. To se pak projeví při náročnějších cvicích: traversu a renversu, piafě, přeskocích. Proto je třeba nepilovat tyto cviky, ale vrátit se k základům – chyba bude v nich!

Kůň je ztuhlý a bez prostoru, jezdkyně musí neustále hlídat, aby se nezaroloval. (Foto: Brigitte Stransky)

Procvičili i dovnitř plec a snažili se o dobré ohnutí. Tento cvik taky pomůže koně narovnat. Pokud je kůň křivý vlevo (čili je stále jakoby ohnutý doleva, má problém se ohnout doprava a při ježdění na pravou ruku utíká zádí dovnitř a hlavou ven), pracuje se s ním při dovnitř plec takto:

- Na pravou ruku ve výrazném ohnutí a s nevýrazný odstupem od stěny (3 stopy).

Při vytahování krku má Rey tendenci utíkat nosem za kolmici. (Foto: Brigitte Stransky)

V červnu byl vidět velký pokrok. Hřebec se uklidnil, už se zdaleka tolik neroloval, byl uvolněnější a jeho chody prostornější. Problém byl ale stále ve cvalu, kdy kůň nebyl lehký a lehal do ruky.

Práci na dvou stopách zahájila dvojice dovnitř plecí na stěně. (Foto: Brigitte Stransky)

Pak pracovali v kroku na dvou stopách: dovnitř plec, travers i poloviční překrok – to vše opět v rámci každodenní gymnastiky. Zde PK upozornil na pár detailů: Kůň jde příliš pomalu, dělá krátké kroky. Na pravou ruku v dovnitř pleci příliš otevřel týl > je třeba ho ohnout a vyklenout mu týl tím, že vnější ruka vydrží. Při překroku musí otevřít vnitřní otěž, jinak totiž brzdí vnitřní lopatku a kůň se začne předbíhat zádí. V klusu jim šla tato práce lépe. Při překroku byl hřebec příliš rovný, je třeba zvýraznit odstup od stěny.

Cval na levou ruku je pro oba ještě stále obtížný - kůň nejde dopředu nebo naopak se začne s jezdkyní přetahovat a utíká. (Foto: Brigitte Stransky)

Zvednutím hlavy koně se mění jeho rovnováha dozadu, kůň zmírní tempo a bude v rukou lehčí. (Foto: Brigitte Stransky)

Podle této filozofie jezdili na vlnovce přes půl jízdárny v konstantním sestavení vpravo, nejdříve v kroku, pak v klusu. Úkolem jezdkyně bylo udržet koni vyklenutý týl, průběžně do toho začlenit i vytažení krku v ohnutí. Pak stejnou vlnovku chvilinku procvičovat na „jednodušší stranu“, čili v sestavení vlevo. Pak se vrátit k „těžšímu“ sestavení vpravo. Tím se kůň také učí: „Jsem ohnutý doprava a ta nahoře si s mými lopatkami dělá, co chce.“

---

Čím je krk delší, tím snazší je ho ohnout!

---

Pohyb i jezditelnost Reye se od února zlepšily. (Foto: Brigitte Stransky)

Tématem dnešní hodiny bylo zlepšení překroků – v dobrém „úhlu od stěny“ přimět koně, aby více křížil nohy. Začali na hodně malém kruhu na levou ruku dovnitř plec. Z toho přešli plynule na malý kruh na druhou ruku (osmička) do renveru. Z toho šli na překrok. Jezdkyně musí dbát, aby kůň kráčel pomalu, jen tak bude mít výrazné a plynulé chody. Stejný postup i na pravou ruku: dovnitř plec na malém kruhu > z toho na osmičce změnit směr do renveru a z toho překrok.

Problém s nerovnováhou se projevil při práci v klusových a ještě výrazněji ve cvalových překrocích: na pravou ruku kůň příliš padal na pravou lopatku. Je to třeba korigovat tím, že jezdkyně otevře levou (vnější) otěž. Je však třeba dávat pozor, aby se pak nezačal předbíhat zádí. Michaela proto musí najít správnou míru „otevření“ levé otěže. Při cvalových překrocích vlevo se nerovnováha Reye projevila jinak: trochu jezdkyni „vozil“. Kůň už se zatnul moc a utíkal, je třeba ho zase uvolnit – čili udělat ve výcviku krok zpět. Jezdili tedy na levou ruku na stěně v traveru přechody krok – cval – krok. V kroku musí jezdkyně zkorigovat držení těla koně, popřípadě ho nechat trochu vytáhnout krk. Tím mu vysvětlí, že má být v klidu, a ukáže mu, jak má držet tělo. Pak může nacválat (pozice předchází akci). Do kroku však musí přejít dříve, než přijde ve cvalu problém. Postupně pak mohou zvyšovat počet cvalových skoků.

Philippe Karl a Rey Cautivo v polovičním překroku. (Foto: Brigitte Stransky)

---

---

Kůň se trochu uklidnil a dvojice provedla stejné cvičení na pravou ruku, kde to koni šlo očividně lépe. Mohl tedy cválat více cvalových skoků. Pak se vrátili na levou ruku, protože je obtížnější (je tedy třeba ji procvičovat častěji a déle). Kůň nyní chodil výrazně lépe.

Aktivní shromážděný klus jako příprava na stranové pohyby. (Foto: Brigitte Stransky)

Michaela přemluvila Philippe Karla, aby si na koně taky sedl – aspoň ho zkusit. Dělal nejdříve v kroku dovnitř plec na stěně a z toho traverzálu, kůň šel hezky a výrazně. Pirueta v kroku. Pak přešel do shromážděného klusu a v něm najel na překroky. Kůň šel lehce a dobře křížil nohy. PK však upozornil, že musel celou dobu jemnou prací otěžemi korigovat pozici krku. Kůň šel shromážděně, ale v pěkném kmihu.

Aby byl cval vyvážený, je třeba tohoto koně jezdit ve vyšším držení hlavy. (Foto: Brigitte Stransky)

12. Škola lehkosti Philippe Karla: Skokové hodiny

Seriál o škole „lehkosti“ prozatím ukončím poněkud chudšími poznámkami z únorových a červnových skokových hodin. Poslední den každého čtyřdenního kurzu je totiž věnován práci na ruce a skákání. Philippe Karl propaguje všestranný výcvik koně i jezdce. Nízké skoky a skokové řady může překonávat jakákoli dvojice a co víc – významně obohatí její drezurní výcvik a kladně ovlivní jejich další psychický i fyzický rozvoj. Kůň se překonáváním skoků učí výbušnosti, ale i samostatnosti a rozhodnosti, což se pak v (nejen) drezurní práci mnohonásobně vyplatí.

Práce na ruce

Únorová neděle začala prací na ruce. Dvojice byly rozdělené do dvou skupin. Philippe Karl ukázal jezdcům vodění koně ve smyslu veškeré dosavadní práce a začali základy nejzákladnějšími:

1. Naučit koně, aby svého vodiče vždy a ihned následovat. Když se vodič pohne dopředu, kůň se pohne taky; když zastaví, kůň zastaví taky, když odbočí, kůň ho následuje. Díky tomu, že kůň bude sám podle vodiče udržovat rychlost a směr pohybu, bude mít člověk ruce pouze pro korekci držení těla koně a ne pro korekci jeho pohybu.

Vodění koně podél stěny; vodič by měl být méně natočený ke koni a více do směru pohybu. (Foto: Brigitte Stransky)

Postup byl následující: při práci na levou ruku jde vodič z levé strany koně. V levé ruce drží levý kroužek udidla, v pravé ruce vnější otěž na úrovni střední třetiny krku. V této ruce drží mezi prsty i tušírku, a to šlahounem dolů.

Kůň má jít po stěně rovný. Zde je třeba více napnout vnější otěž, netlačit koně na vnitřní lopatku a pokud to nepomůže, tušírkou mu srovnat záď. (Foto: Brigitte Stransky)

2. Až se kůň naučí ze země ohýbat krk, lze provádět malé kruhy. Přitom je třeba dodržovat postup, jako při ježdění:

- nejdříve ohnout krk

- pak udělat malý kruh (opět ho musí začít vodič a kůň jen následuje)

- na stěně krk narovnat a klidně koně nechat ho vytáhnout (levou ruku držící kroužek udidla snížit dolů a tak koni naznačit směr natažení).

Nejdříve je třeba ohnout krk a pak teprve vyjít na malý kruh. (Foto: Brigitte Stransky)

3. Potom se provádějí malé kruhy na obě ruce (osmičky, vlnovky), přičemž vodič zůstává na stejné straně krku a mění pouze směr jeho ohnutí.

4. Pro uhýbání zádě je dobré držet tušírku vodorovně a v případě potřeby tušírovat koně na zádi, aby rozeznal signál pro pohyb vpřed a pro uhnutí zádí.

5. Po takové přípravě ze země je vhodné na koně sednout a jezdit.

---

Lonžování

Červnovou skokovou hodinu předcházela práce některých koní na lonži. Philippe Karl lonžuje zásadně na jízdárně, ne v kruhové ohradě či podobném místě, protože jízdárna nabízí možnost rozmanitější práce a koně neotupuje. Lze tak lonžovat po stěně, na kruhu, rovně, lze provádět přechody i změny směru.

Philippe Karl drží v ruce u zádě koně bič i lonž, ruka u hlavy přidržuje lonž a mění její délku. Pobídka dopředu = bič zezadu na záď,

ven z kruhu = bič na lopatku,

ohnutí (i dovnitř plec) = bič na lopatku (pošle lopatku ven),

zastavení = zatahat za obnosek, ne bič před koně.

Při lonžování začíná na kratší lonži, postupně ji lze prodlužovat. Nejdříve chodí po jízdárně rovně, střídá malé kruhy a chození po stěně. To procvičí na obě ruce v kroku, pak provádí v klusu velké a malé kruhy, prokládá krátkými úseky po rovné linii. Je prostě třeba měnit směry, figury, aby kůň musel přemýšlet a poslouchat.

Skákání na lonži. (Foto: Brigitte Stransky)

---

Skoková hodina

V únoru byla skoková hodina koncipovaná především jako seznámení koní s překážkami, protože zdaleka ne všichni už někdy skákali. Dvojice i nyní pracovali ve dvou skupinách: „začátečníci“ a „pokročilejší“.

Mladá andaluzanka toho v životě moc nenaskákala. (Foto: Brigitte Stransky)

Franz překonává nízký kolmáček. (Foto: Brigitte Stransky)

Zástupkyně skupiny „pokročilejších“ na svém bývalém parkurovém koni Cato. (Foto: Brigitte Stransky)

Franz dostal za úkol doma pilně trénovat skokový sed a rovnováhu.(Foto: Brigitte Stransky)

Nízká skoková řada vhodná pro jakoukoli dvojici. (Foto: Brigitte Stransky)

Daniela na půjčeném Catovi překonává řadu křížků. (Foto: Brigitte Stransky)

I andaluští koně umí skákat! Michaela na Rey Cautivo. (Foto: Brigitte Stransky)

Isabellin hnědák je bývalý parkurový kůň a s takovou řadou nemá nejmenší problém. (Foto: Brigitte Stransky)

---

Po novém roce se má na Marienhofu konat další čtyřdenní kurz a já pomalu začnu procvičovat svoji pravačku, aby zvládla pořizovat poznámky aspoň v dosavadním rozsahu.

13. Škola lehkosti Philippe Karla: Kniha a teorie

Začnu trochu netradičně malou reklamou ;-) Ke konci listopadu vydává nakladatelství Brázda knihu Omyy moderní drezury, jejímž autorem je Philippe Karl. Tato kniha má sloužit jako základní učebnice ježdění „légerèté“. Shrnuje v ní teoretické základy svého učení, vysvětluje, proč je tento přístup dobrý a jaké má výhody, to vše doplňuje názornými obrázky a fotkami a také konkrétními cviky a návody, jak a kdy je provádět.

Žádná kniha nedokáže popsat všechny možné postupy a detailní odchylky ve výcviku jednotlivých koní. Proto Philippe Karl provozuje po velké části Evropy ucelené tříleté kurzy, kde své metody vyučuje a kde vzdělává další učitele školy „lehkosti“, kteří by předávali dále jeho sympatický přístup ke koni a k ježdění. Kurz, kterého se účastním já, přešel do druhého roku svého konání. Některé jezdecké dvojice se prostřídaly, jiné jsou stále stejné. Na nich lze sledovat vývoj a postupy celkového výcviku. Díky tomu, že schopnosti koní i jezdců jsou dost různorodé, můžeme coby diváci sledovat, jak metoda „légerèté“ zachovává svoji podstatu, ale přitom je schopná se přizpůsobit specifickým potřebám jednotlivých dvojic.

Rozhodla jsem se následující díly seriálu postavit na trochu jiném principu, než byly ty z roku 2007; po úvodní teorii, kterou rozšířím poznatky získané v prvních dílech seriálu, se budu postupně věnovat jednotlivým typům koní a tomu, jako jsou rozdíly i shodné postupy při práci s nimi. Čtenářům však doporučuji přečíst si opět minulé díly seriálu, aby se „do toho dostali“ - a pak mohou přistoupit ke dvěma následujícím teoretickým dílům, poskládaným ze střípků teorie přednášené po večerech kurzů.

---

Kontakt

Philippe Karl schválně nepoužívá výraz přilnutí, ale kontakt. Ten je naprostým základem celého ježdění a při jakémkoli výcvikovém problému je třeba se vždy k němu vracet. Protože kontakt je spojen s rovnováhou a uvolněností – pokud existuje kontakt mezi rukama jezdce a hubou koně, kůň je v rovnováze a je uvolněný.
Prioritou je tedy kontakt, nikoli pozice hlavy či krku koně - ta přijde sama poté, co se ustálí korektní kontakt.

Co je to kontakt?
1.    živá huba,
2.    která je na konci krku koně = kůň napíná otěže = není zarolovaný,
3.    kůň je kdykoli
4.    se schopen ohnout,
5.    natáhnout,
6.    vzpřímit
7.    bez odporu,
8.    ve všech chodech.

Je hezké, když je kůň vzpřímený, ale musí být schopen se natáhnout, je dobře, že chodí vytažený, ale musí být schopen se zkrátit. Nesmí být zajatcem jedné extrémní pozice.

Nechat koně protáhnout krk je zkouška, zda akceptuje napětí otěží. Kůň napíná otěže tím, že otevírá týl = strká nos dopředu. Musí být proto vždy schopen vytáhnout nos dopředu a tím napnout otěže (čili nesmí se rolovat). Z toho vyplývá i to, že klenutí týlu je způsob, kterým kůň omezuje napínání otěží.

Koně však nepřimějeme napínat otěže působením holení a pobízením – tím produkujeme aktivitu zádě, nenapínáme je ani sedem, protože ten slouží k úpravě rovnováhy.

---

Jak poznáme, že je kůň v rovnováze?

Podle kontaktu. Pokud je kůň na kontaktu, čili umí napnout otěže a napíná je (i mladý kůň), je v rovnováze.

Co to ale znamená, že je kůň v rovnováze?

V rovnováze je tehdy, když se vyrovná se svojí pozicí. Jezdec pak může libovolně měnit jeho držení těla.

Jak zlepšíme rovnováhu koně?

Když kůň jde rovně dopředu, jeho diagonální končetiny se pohybují rovnoběžně. Jezdec tak nemá možnost zlepšit rovnováhu ani ji přesunout na záď aktivním pobízením zadních nohou. Rovnováhu může měnit pouze změnou držení krku: vytažením krku se posune rovnováha dopředu a to podporuje celkový pohyb vpřed, vzpřímením krku se zase posune dozadu a omezuje pohyb vpřed. Například kůň, který odmítá kontakt a stahuje se před ním dozadu, často nechodí dostatečně vpřed.
Pro zlepšení rovnováhy jsou nejlepší různé jízdárenské figury (oblouky, obraty, práce na dvou stopách), protože kůň při nich musí měnit svoji rovnováhu podle přání jezdce, který ho „posílá“ do různých směrů a různě ho ohýbá.

---

Když už jsme se zmínili o zaktivování zadních nohou…

Zadní nohu/nohy nelze aktivovat prací na kruzích na jedné stopě, ale při dovnitř pleci. Pouze tak jde zadní noha hluboko pod tělo a pak musí tělo posunout. Platí ale zásada, že kůň se přitom musí pohybovat dlouhými, prostornými kroky.

Aktivitu zadních nohou také zlepšují přechody, ale musí být časté a ne mezi dvěma přechody najezdit kilometry na kruzích.

---

Zásady posloupnosti výcviku

Při učení a procvičování nového požadavku je třeba dodržovat několik výcvikových zásad a posloupností:

1.    nejdříve uvolnit hubu > pak ohýbáním uvolnit krk > až nakonec vyklenout týl
2.    nejdříve procvičovat problematičtější stranu > potom chvíli pracovat na té snazší > a pak se opět vrátit k problematičtější
3.    nový požadavek naučit koně v kroku > až pak v klusu > a nakonec ve cvalu.

Žádný problém nelze řešit globálně (= vše řešit najednou), ale postupně. Protože chtít vše najednou odradí i toho nejtalentovanějšího žáka (koně).

---

Pár výcvikových rad

- Pokud jde kůň v natažení a nejde v dobrém tempu, bude na předku. Proto je třeba nechávat koně vytáhnout krk pouze v dobrém tempu.

- Výcvik koně je posouvání jeho hranice, které s sebou nese jisté riziko. Pro nový požadavek je třeba připravit dobré podmínky a pak to zkusit – a počkat si, co se stane.

- Pokud jezdím koně, který se něčeho poleká, zvednu ruce a působím do koutků, abych udržel kontakt. Kůň tak bude vědět, že je pod kontrolou, ale působení otěží ho nebude bolet.

- Problémy s rovnováhou jsou vždy spojené s problémy s ohebností.

- Pro klus je nejjednodušším stranovým pohybem dovnitř plec. Ve cvalu je ze stranových pohybů nejjednodušší poloviční překrok a ne dovnitř plec, protože ta je v rozporu s cvalovým nohosledem. Pro dovnitř plec ve cvalu musí být kůň velmi dobře připravený a je třeba ji provádět s velmi malým ohnutím. Dovnitř plec velmi zpomaluje cval.

- Pokud má kůň problém v polovičním překroku v klusu, lze ho naučit poloviční překrok ve cvalu a pak se vrátit do klusu.

- Při ježdění se má vždy začínat na obtížnou stranu a ne na snadnou. Pokud se kůň rozruší, nelze utéct na snazší stranu, ale je nutné vrátit se o krok zpět, připravit lepší podmínky a znovu to zopakovat na obtížnou stranu.

---

A ještě jednou si zopakujme, jaké je pojetí výcviku jezdeckého koně podle Philippe Karla:

Dokud kůň nerozumí pomůckám, nemohu nic dělat. Dokud kůň nerozumí, co mu říkám, aby dělal, nemůžu začít dělat nic jiného, než mu vysvětlovat budoucí jazyk jezdecké komunikace.

1. Prvním bodem práce s koněm je tedy naučit ho rozumět jezdeckým pomůckám. Nejdříve to provádím ze země > pak ze sedla v zastavení > pak v kroku > klusu > cvalu. Učím ho rozumět signálům dávaným rukama na hubu a nohama na boky koně. Získám tak LEHKOST na ruce i nohy (holeně), s níž úzce souvisí uvolnění, rovnováha a impulsivnost (= schopnost okamžitě reagovat na pomůcku holení).

2. Až po pochopení všech pomůcek může přijít zlepšování OHEBNOSTI koně. Zde se už jedná o gymnastiku: Ohnout krk doprava, doleva, vytáhnout dopředu – a opět ve známém sledu: v zastavení, kroku, klusu, cvalu.
Mezi lehkostí (jazyk, komunikace) a ohebností (gymnastika) je zpětná vazba: ohebný bude ten kůň, který porozuměl mým signálům.
Až je kůň ohebný, lze s ním pracovat na správném a stálém RYTMU (taktu).

3. S ohebným koněm lze zlepšovat jeho POHYBLIVOST. Přitom projíždíme oblouky a koně podle nich ohýbáme, procvičujeme stranové pohyby, kontrasestavení atd., prostě všechny pohyby a cviky využívající
a)    laterální ohnutí a
b)    přechody
Opět zde máme vazbu mezi pohyblivostí a ohebností: Když se kůň neumí ohnout doprava, nelze ho učit poloviční překrok doprava.

4. Poté následuje SHROMÁŽDĚNÍ, které je celkovým výsledkem pohyblivosti. S ním jde ruku v ruce výraz pohybu, zvaný KADENCE, dalo by se i říct kmih. V první řadě však musí mít kůň impulsivnost, než ho mohou naučit kmihu.
A opět zpětná vazba: Čím je kůň shromážděnější, tím je pohyblivější – a může být o to LEHČÍ.

5. = 1. Pátým krokem je tedy opět ….. LEHKOST.

PS.: Samozřejmě jednotlivé stupně nemusí být zvládnuté perfektně, aby bylo možné jít o stupínek výš, ale musí být zvládnuté aspoň uspokojivě. Když ve výcviku nastane problém, je třeba se vrátit o stupeň zpět. Je ale stále nutné usilovat a snažit se o pokrok, ne jen přešlapovat na místě ve snaze dosáhnout naprosté dokonalosti.

14. Škola lehkosti Philippe Karla: Jak narovnat křivého koně

Není snad na světě koně, který by nebyl křivý - čili přirozeně ohnutý na jednu stranu a uhýbající zádí ze stopy. Aspoň trochu zkušený jezdec ví, že s takovým koněm je těžké pracovat, nelze ho jezdecky pořádně uvolnit ani procvičit a jakmile dojde na složitější cviky, je zle - aspoň na jednu ruku. Narovnání koně je proto průběžným cílem, o který usilujeme během celého výcviku koně...

Kůň přirozeně křivý doprava napíná levou otěž a pravá je prověšená. Má křivý krk a tedy přetíženou levou lopatku, ta mu utíká doleva.

> kruhy na levou ruku zmenšuje, na kruzích na pravou ruku utíká ven.
> cval na pravou nohu bývá v pořádku, do levého cvalu však nechce naskočit nebo v něm utíká.
> v lehkém klusu to jezdce táhne k tomu, aby vysedal podle diagonály LP-PZ.

Příčinou křivosti jsou jednostranně stažené krční svaly (zde pravé). Proto je třeba je uvolnit, aby kůň byl ochoten se ohnout doleva na pokyn jezdce. Protože i ten nejkřivější kůň se třeba za mrkví bez problému ohne vlevo.

A první krok, předcházející každé ohnutí a uvolnění krku, je zase uvolnění huby. Tím se „odemkne“ čelistní kloub a s ním i krční svaly. Pak lze ohýbat jeho krk, aby se krční svaly protáhly a povolily na obě strany. Pak můžeme pokračovat dále:

A to je ohnutí krku doleva při ježdění. Tím se přesune rovnováha koně na pravou lopatku a jsme na prvním stupínku k narovnání. K tomu účelu slouží několik cviků, od jednoduššího ke složitějšímu:

1) Ježdění v oblouku na pravou ruku v kontrasestavení

1. První krok je ten, že kůň jde doprava, ale ohnutý je doleva.

2. Pak k tomu přidám „neck reining“, čili obě otěže působí doprava, levá otěž je přiložená na krk koně, je-li potřeba, pravá otěž může jít od krku doprava, „otevře se“.

3. K tomu se přidá sed, kdy jezdec více zatíží pravou sedací kost. Sed totiž koni ukazuje směr pohybu.

Tímto postupem jezdec přivede předek před záď, čili koně narovná. Pokud se kůň brání a jde vlevo, pak cvik provádíme v rohu jízdárny, to mu nedovolí utíkat ven.

Křivost má ale i další následky: Kůň naučí více odrážet levou zadní nohou, ale méně s ní jde pod tělo, pravou zadní nohou se zase moc nesune, ale došlapuje lépe pod tělo, protože kroky dělá oběma stejně dlouhé, ale z výchozí pozice je tato noha už více vepředu.

Z tohoto důvodu se pro narovnání koně používají i další cviky, při nichž se gymnastickým procvičováním rozvíjí kapacita obou zadních nohou. Patří sem kromě výše uvedené práce na kruzích i stranové pohyby:

2) Dovnitř plec

Při dovnitř plec vpravo má takto křivý kůň tendenci
-    zalomit krk dovnitř
-    strkat plec na stěnu
-    strkat záď dovnitř.
DP vpravo bude tak spíš podobná traversu.

Proto musíme koně:
1.    minimálně ohýbat
2.    ale chtít větší odstup od stěny (lze použít otěže stylem „neck reining“ a jimi vytlačit předek doprava a přitom dobře sedět na levé sedací kosti, abychom udržel směr pohybu vlevo podél stěny).

Při dovnitř plec vlevo má kůň pro změnu:
-    rovný krk
-    hodně padá lopatkou dovnitř
-    zádí "štrajchá" o stěnu.

Jezdec proto musí:
1.    ohnout ho hodně doleva
2.    udržovat malý odstup od stěny (sedí výrazněna pravé sedací kosti).

Touto prací se kůň učí být symetrický.

Pokud by se kůň hodně bránil uvedeným pomůckám v dovnitř pleci, je třeba ho zastavit a začít od začátku: čili uvolnit hubu, naohýbat krk na obě strany a pracovat nejdříve na kruhu v kontrasestavení. Řídíme se Baucherovým principem: „pozice předchází akci“ – což znamená, že nejdříve dostaneme koně do požadované pozice, držení těla (výše popsaný odstup, ohnutí), které mu nastoluje ty nejvhodnější podmínky pro korektní provedení cviku, pak po něm chceme provést cvik.

3) Renver

Kůň křivý doprava (čili dutý vpravo) má velké problémy udělat poloviční překrok doleva, ale doprava ho provede vcelku bez potíží. Při překroku doleva se totiž následkem své křivosti automaticky ohne vpravo a nebude chtít křížit nohy doleva. A máme tu hned dva problémy najednou: ohnutí + křížení nohou.

Co tedy dělat?
Je úplně zbytečné, až kontraproduktivní do nekonečna opakovat poloviční překrok vlevo v domnění, že se to kůň „jednou naučí“, protože tím jen opakujeme problém, ale neřešíme ho. Ve výsledku se kůň začne bránit. Proto musíme situaci řešit jinak: Vysvětlíme koni poloviční překrok v kroku a ještě předtím nastavíme situaci tak, že se jeho pohyb bude podobat překroku, ale bude pro začátek vzhledem k jeho problémům jednodušší. Takže budeme postupovat následujícím způsobem, krok po kroku, od jednoduššího ke složitějšímu – vždy s ohledem na schopnosti a možnosti koně:

1. Kruh vpravo, ohnutí vlevo – čili projíždět v kroku oblouky a kruh na pravou ruku v kontrasestavení. Tím přesuneme váhu koně na pravou lopatku a odlehčíme původně přetíženou levou lopatku.

2. Ještě lepší bude, když přitom vytlačíme záď koně ven.

A už jsme v renveru na kruhu. Tento renver už vypadá skoro jak poloviční překrok doleva, má stejné ohnutí a kůň stejně kříží nohy - vlevo, jen jde zatím doprava, což je pro něj jednodušší (jinými slovy je to skoro poloviční překrok doleva, ale kůň jde po pravé lopatce – je to pro něho přirozenější pohyb a přitom kříží nohy vlevo a je ohnutý vlevo jako v polovičním překroku). Kůň se tímto cvikem naučí rovnováze na pravé lopatce, která mu vzhledem k jeho přirozené křivosti dělala problémy, a získá také větší kapacitu křížit nohy doleva.

3. Tento pohyb koně naučíme v kroku a z něho můžeme zkusit poloviční překrok v kroku. Až poté budeme koně učit renver na kruhu v klusu a z něho poloviční překrok v klusu.

4. Pak lze kombinovat cviky následujícím způsobem za sebou: poloviční překrok > renverem změnit směr > poloviční překrok atd. atd. (= poloviční překrok > vytlačit záď ven a otočka o 180° a zase poloviční překrok).

Do renveru je pak třeba se vrátit kdykoli, když jezdec cítí, že se poloviční překrok vlevo rozpadá. V renveru totiž napraví rovnováhu koně a přitom vlastně cvik nepřeruší.

---

V příštím díle seriálu se už dostaneme k práci jednotlivých koní na kurzech s Philippe Karlem na Marienhofu (Spillern, Rakousko).

15. Škola lehkosti Philippe Karla: Melanie a kůň učitel

Po dvou „lekcích“ teorie se můžeme konečně dostat k praktickému průběhu dvou letošních kurzů školy lehkosti s Philippem Karlem. Jeden čtyřdenní „běh“ se konal v lednu 2008 a druhý až v září, pro zranění lektora byl květnový kurz zrušený a celá škola tak natažená až do roku 2010.

Od minulého roku se někteří aktivní účastníci – rozuměj jezdci a koně – z různých důvodů obměnili. Spektrum nejrůznějších koňských charakterů i jezdeckých problémů však stále zůstalo pestré. Je z čeho vybírat :-) Podívejme se nejdříve na dvě dvojice, které jsou, řekla bych, nejméně problémové a v jejich práci bylo vidět nejlepší pokroky. Dnes začněme novou jezdkyní kurzu - mladou Melanií na bílém andaluském hřebci Rey Cautivo, kterého jí zapůjčila organizátorka kurzu Michaela Ruschitzka.

Melanie na andaluském hřebci – citlivá jezdkyně na zkušeném koni

(Foto: Brigitte Stransky)

Melanie nastoupila na místo Michaely, která mezitím získala licenci trenéra „légerèté“ a půjčila jí svého zkušeného andaluského hřebce. Melanie v něm získala skvělého učitele. První hodinu působila sice velmi elegantně, ale ztuhle. Po uvolnění koně předváděla i stranové pohyby, jenže příliš nepoužívala vnější otěž, natahovala ruce v loktech (což byl její hlavní problém, se kterým bojovala celou dobu) a při ohýbání nesnížila včas zvednutou vnitřní ruku.

Hubu koně je třeba kontrolovat v 3D prostoru dvěma body – rukama. Ani vnější ruka proto nesmí být mrtvá, protože ona klade koni podmínku: „můžeš se ohnout, ale…“.

První i druhá lednová hodina sloužila k tomu, aby si Melanie uvědomovala své ruce a dokázala na koně působit přiměřeně a včas: na vlnovkách a kruzích měla za úkol v kroku i klusu koně řádně ohýbat a dosáhnout stálého živého kontaktu s vyklenutým týlem.

Na rovné čáře je třeba nejdříve oživit hubu > ohnout krk > až pak jít na kruh. Na kruhu zůstat v ohnutí a nechat koně vytáhnout, ale stále udržovat živý kontakt, pak si ho zkrátit. Nedostatečná koordinace pomůcek, natahování loktů a včasné nesnížení rukou se brzy projevily: kůň se začal trochu rolovat, především ve chvílích, kdy byl požádán o snížení krku. Jakmile kůň naznačí zarolování, je třeba použít „demi arret“, čili zvednout ruce a cukavě vytáhnout udidlo do koutků. Kůň tak zvedne hlavu a otevře týl, zlepší se jeho rovnováha a oživí prostornost chodu. Jezdec pak hned ruce sníží a udržuje měkký, živý kontakt.

Také na vlnovkách si měla Melanie pohlídat, aby koně vždy nejdříve narovnala, pak změnila ohnutí a až nakonec změnila směr.

Třetí hodinu přidali i práci na dvou stopách. Na stěně dovnitř plec, traver, z oblouku pak poloviční překrok. Na konci projížděli v dovnitř pleci i přes rohy. Každou práci na ohýbání a na dvou stopách prokládali řádným vytažením krku koně ve svižném lehkém klusu, přičemž si musela Melanie dát pozor, aby Rey nesnížil hlavu příliš, protože se začal rolovat.

Melanie byla opravdu šikovná, pozorná, citlivá a její koordinace se během lednových tří hodin (plus jedné skokovky) hodně zlepšila. Je jen otázka cviku, aby si vše dobře zažila.

Loket u těla, nehty nahoru - tak je třeba působit do koutků huby! (Foto: Brigitte Stransky)

Pokrok byl v září znát. Hned první hodinu předvedla dvojice slušnou práci na jedné i dvou stopách. Od minule se trochu zhoršilo vytahování koně – jakmile ho poslala do vytažení, nešel za udidlem, ale rychle stáhl hlavu dolů až k zemi s nosem dozadu. Další hodinu proto vzali drezurní uzdu a začali ještě před ježděním uvolňovací prací ze země. V pozici před koněm Melanie opět Reyovi uvolnila hubu stihlem i pákou, v pozici vedle koně mu ohnula krk (ohýbá se tahem vnitřního stihla do koutku proti odporu obou vnějších otěží) a nechala ho vytáhnout. To stejné zkoušela i ze sedla v zastavení a pak v kroku.

V klusu měl Rey tendenci při snížení hlavy se zarolovat. Proto Melanie působila pouze stihlem, a to do koutků, aby koně vzpřímila a otevřela mu týl. Až z toho ho pak lehkým působením páky poslala dolů do vytažení. V tomto případě právě páka pomáhá přimět koně ke snížení a klenutému vytažení krku.

Při práci na dvou stopách Rey místy naopak hlavu nadměrně zvedal. V tu chvíli měla Melanie za úkol více vydržet vnější pákovou otěží, aby se opět vyklenul. V dovnitř pleci na pravou ruku se kůň tlačil levou lopatkou na stěnu a zalamoval krk, na levou ruku šel zase příliš ve velkém odstupu od stěny (krásný příklad křivosti koně). Proto jezdkyně posunula obě ruce doprava a srovnala tak jeho předek odpovídajícím způsobem před záď.

Ve cvalu bylo třeba jezdit výrazně na stihle, aby se Rey nezarolovat. Měl tendence hodně spěchat (jeho starý zvyk, který prováděl už loni s Michaelou), proto Melanie nacválávala z kroku v dovnitř zádiě (traver). Tak se kůň více posadí na zadek a zpomalí ho to. V kroku v traveru se nastolí dobré podmínky pro nacválání – čili je třeba koně dobře uvolnit a ohnout. Z toho pak lze nacválat. Jakmile Rey vypadl s dobrého cvalu, utekl z kontaktu nebo se narovnal či začal zrychlovat, Melanie hned přešla do kroku, srovnala ho a mohla znovu nacválat.

Třetí hodinu pokračovali v započaté práci. Na začátku po uvolnění a rozhýbání dostali koně trochu více na zadek polovičními krokovými piruetami, v klusu se Melanie snažila nechávat koně často vytáhnou a také dovnitř plec jel v trochu vytaženějším držení krku, aby chody získaly na prostoru. Pracovní klus prokládala středním, kdy se chody Reye nádherně rozvázaly a kůň doslova plaval.

Cvalovou práci začali opět nacváláním z traversu, potom přešli ke cvalovému polovičnímu překroku. Na levou ruku měl Rey trochu problémy a ztrácel tempo, takže ho Melanie jela s nataženějším krkem.

Pro uvolnění huby a ohnutí stačí pohyb vnitřní rukou. (Foto: Brigitte Stransky)

Po důkladném uvolnění ve vytaženém klusu si zkusili nácvik piafy. Rey ji umí, Melanie to však ještě nikdy nezkoušela. Začali přechody klus-zastavení. Při zastavení je třeba dát nohy trochu dozadu, protože holeň na podbřišníku je pokyn pro pohyb vpřed. Pro vyklusání je třeba někdy koně oživit bičíkem. Zastavit a okamžitě klus atd. Kůň tak získá rovnováhu i impulsivnost. Místy už byl vidět při přechodech náznak piafy.

Je úžasné jezdit citlivého a přitom zkušeného koně. Melanie má výbornou příležitost naučit se ovládat své tělo, vnímat koně a správně na něj jezdecky reagovat.

---

Příště se podíváme na dvojici, kterou čtenáři starších dílů dobře znají a která letos udělala největší pokrok. Kdopak to asi bude? ;-)

16. Škola lehkosti Philippe Karla: Franzova akce i reakce

Od samého začátku kurzů školy lehkosti Philippe Karla nás provázela jedna velmi zajímavá dvojice, která během prvních dvou let prodělala největší změnu. Dlouhán na malém bílém valáškovi s arabskou krví: z westerňáka Franze se nám doslova před očima rodil drezurák Franz.

Franz je podle toho mála, co ho znám, velmi inteligentní a přemýšlivý člověk, který má zkušenosti s organizací různých kurzů, a to nejen ve westernovém nebo NH duchu. Sám se nepovažuje přímo za westerňáka, přestože donedávna jezdil pouze ve westernovém sedle a skutečně spíš westernovým stylem. Jeho malý bílý arabských kříženec Sandro je pohybově velmi průměrný koník, zato dobře přiježdění, ochotný, citlivý, poslušný, už před prvním kurzem s PK ovládal základy práce na dvou stopách (pravda, ve westernovějším stylu). Má tendenci jít v kroku příliš rychle a v klusu místo prostorného vyšlapování spíš rychleji drobit.

V lednu 2008 nám na první hodině předvedl Franz Sandra lehkého, vyklenutého. Westernové sedlo odložil a pořídil si drezurně-univerzálního Winteca. Celkově a na první pohled vypadali pěkně. Jenže ukázal se problém – šimlík se mu odmítal při nabídnutí otěží vytahovat. Spíš švihal ocasem a po chvíli si začal přizvedávat hlavu a schovávat se za otěž. To, že byl celou dobu vyklenutý a vypadal v rukách lehký, byl vlastně problém – kůň nenapínal otěže, začal dělat falešný krk. Franz se nakonec přiznal: od posledního tréninku se doma snažil především o vyklenutí týlu, který byl pro ně předtím problémem, a na pravidelné vytahování krku na měkkém kontaktu tak nějak zapomínal. Arabská krev v Sandrovi mu toto opomenutí vrátila i s úroky. Lednové hodiny se tak staly velkým opakování cíleného vytahování krku, čili akce-reakce. Bylo třeba koni znovu ukázat, že ne jen zkrácení a vyklenutí, ale i vytažení a hledání udidla je potřebné. Začali ze země, protože ze sedla se spolupráce nedostavila.

---

Principem akce-reakce je naučení koně podmíněného reflexu: už minimální pohyb udidla nahoru do koutků (= akce) má vyvolat povolení huby a snahu napínat otěže, čili povolit a naznačit pohyb hlavy dopředu a dolů (= reakce).

Tento princip se provádí u koní, kteří utíkají před kontaktem (přilnutím) tím, že zvednou hlavu, popřípadě ji ještě stáhnou dozadu. Takového koně nelze donutit vytáhnout krk dopředu (to snad tyčkami místo otěží), ale „přesvědčit“ ho, že je příjemné chodit na měkkém kontaktu a napínat otěže. Pokud má kůň hlavu nahoře, jezdec mu ji může „stáhnout“ rukama dolů – čímž ale koni potvrdí jeho obavu, že udidlo bolí a kontakt je něco zlého. Jezdec má tedy jinou možnost: vytáhnout udidlo do koutků zvednutím rukou klidně až nad hlavu koně. Za prvé to koně překvapí (že se s ním jezdec nepřetahuje, ale naopak jde udidlem jeho směrem), za druhé jezdec nepůsobí na hubu stejně, jako bude působit, až bude kůň na řádném kontaktu (přilnutí).

Musí ale dodržet pravidlo: pracovat opatrně, necukat, vyvíjet postupně se zvyšující tah do koutků, až kůň nebude chtít nebo moct zvedat hlavu výš a zkusí tedy druhou možnost – nabídne pohyb hlavou dopředu a dolů. V tu chvíli mu jezdec ihned povolit tah a jen za měkkého kontaktu bude rukou následovat pohyb hlavy koně. Ve chvíli, kdy ucítí, že kůň přestal napínat otěže (= prověšení otěží nebo najednou NIC v rukách), hned se zase postupně a citlivě zvedá udidlo do koutků a celý proces se opakuje. Kůň pochopí, že zvedání hlavy a utíkání od kontaktu vyvolá zvedání udidla a tah do koutků a dokud nenabídne vytažení, jezdec ho bude tímto tahem otravovat. A naopak, že dokud napíná otěže a ukazuje tendenci vytahovat se dopředu a dolů, působení udidla je velmi měkké a neobtěžující.

Vytvořením podmíněného reflexu pak bude stačit pouze minimální pohyb udidla nahoru (náznak pohybu) a kůň už bude vědět, že se má vytáhnout a přitom zůstat na kontaktu.

Pokud jezdec při akci-reakci působí nahoru, nedělá to tak, že zvedne celé ruce nad hlavu, ale v první řadě vytočí pěsti nehty nahoru, už tento náznak pohybu u naučeného koně vyvolá snahu o vytažení. Pokud to nestačí, pak zvedá ruce s nehty nahoru tak, že lokty zůstávají stále u těla, až v krajním případě je nutné zvedat celé ruce.

Nemusím připomínat, že tato práce vyžaduje od jezdce cit – protože se přece jedná o koně, který má z udidla možná i strach. Neustále vnímat svýma rukama hubu koně na druhém konci napínaných otěží.
Tento proces se zpočátku učí ze země, pak až ze sedla. Je jasné, že na koně, který neví, o čem je řeč, se jen tak nesedne a netahá se udidlo nahoru. Pochvaly a krátké reprízy jsou samozřejmostí.

---

Franz teda tři lednové dny znovu připomínal svému koni, že je třeba se na požádání vytáhnout – a co víc, že on samotný si musí hubou hlídat kontakt na udidle. Že se jezdí na vařené nudli, aby se náhodou neprověsila a pak náhlým napnutím nepřetrhla. A o to se musí starat nejen jezdec, ale i kůň. První den procvičovali akci-reakci na různých jízdárenských figurách v kroku a klusu, snažili se o to, aby Sandro zůstal měkce na kontaktu s vodorovným krkem, to stačí. Není nutné nutit koně dávat hlavu níž. Přitom stále hlídal, aby šel v dobrém klusu, protože vytažení krku bez živého tempa a aktivní zádi hází koně na předek. Největším problémem bylo, aby Franz dokázal na svého koně reagovat včas – čili ihned povolit tah, když kůň naznačí ochotu jít dopředu a dolů, a ihned začít vytahování udidla, když kůň v natažení zahodí kontakt. Neustálé přetahování o vařenou nudli; Neprověsit! Nepřetrhnout! Karl to přirovnal ke hře se psem na přetahovanou o klacek :-)

Druhý den už ve stálé akci-reakci pracovali i ve cvalu a dovnitř pleci. V klusu si Franz musel dávat pozor, aby šel kůň živě a prostorně, protože měl místy náznaky pasážovaného klusu. Přestože se pracuje rukama, nesmí se zapomínat na holeně – tedy na tempo koně!

---

Kůň musí být kdykoli ochoten:
1.    napínat otěže
2.    jít živě dopředu.

---

Nepodařený leden byl však dokonale vyvážen povedeným zářím. První hodinu měl Franz předvést, co s koněm během půl roku doma zvládl. Předvedl Sandra ve všech chodech i v práci na dvou stopách. Kůň byl velmi poslušný, měkký, lehký a dobře se vytahoval. Pouze poloviční překroky v klusu a cvalu byly spíš jízdou po diagonále a ne překroky, ale tento cvik dvojice zatím stále příliš netrénuje.

Druhou hodinu zůstali všichni diváci v úžasu: Franz přivedl Sandra naužděného plnou drezurní uzdou. Spokojenost Philippe Karla z předešlého dne byla jasná: posunul Franze na Sandrovi o stupínek výš.

---

Páka v hubě koně představuje dvojí postup:
1.    dvojice se dostává o stupínek výš v jazyku a komunikaci
2.    stejně jako v gymnastice.

---

Franz i Sandro měli toto „zařízení“ v hubě i v rukách poprvé a museli se s ním nejdříve seznámit. PK ukázal Franzovi, jak se kůň uvolňuje s drezurní uzdou ze země. Kůň se musí naučit, že i na pohyb páky je třeba zareagovat odžvýknutím a povolením čelisti.
 
Poté šel Franz do sedla a zpočátku měl jezdit na stihle, pákové otěže prověšené. Tuto hodinu se vlastně učil používat čtvery otěže. Něco o používání páky si můžete přečíst zde, podrobnější návody jsou pak v knize Omyly moderní drezury.

Krátce si to můžeme shrnout takto:
PK drží páku tzv. francouzským držením, taky se tomu říká Fillisovo držení. Působení otěží je tak striktně oddělené a stihlo a páka mají zcela opačné účinky, které však lze kombinovat.

Francouzské neboli Fillisovo držení otěží. (Foto: Brigitte Stransky)

---

Stihlo působí nahoru a dopředu = jeho působením koni zvedám hlavu a/nebo otevírám týl.
Páka působí dolů a dozadu (čili na kolmici) = jejím působením přiměji koně snížit hlavu a/nebo vyklenout týl.

Před rozejitím:
1.    pohybem stihla oživím hubu a
2.    pohybem páky vyklenu týl. Pak se teprve rozejdu.

Dvě udidla pomáhají také řešit různé problémy: Pokud se kůň zaroluje nebo má mrtvou hubu – působí stihlo nahoru (= do koutků), pěsti se přitom vytočí malíkem dopředu a tím povolí pákové otěže. Kůň otevře týl. Pokud kůň příliš sníží hlavu nebo lehne do rukou, stihlem do koutků hlavu zvednu.
Pokud po koni chci, aby vyklenul týl, zvednu vnitřní stihlovou otěž a vydržím oběma vnějšími otěžemi. Působení je jako pro vyklenutí týlu na uzdečce.
Nikdy se nepoužívá samotná vnitřní páková otěž. Pouze
1.    působí obě pákové otěže najednou pro lepší vyklenutí týlu, nebo
2.    vnější páková s vnější stihlovou otěží vydrží při působení vnitřní stihlové nahoru pro ohnutí krku koně.

---

Pak přešli do klusu. Franz měl klusat dokola, velmi opatrně a jemně manipulovat pákou! Jakmile koni „zmrtvěla“ huba, hned musel zapůsobit stihlem a rozhodně ne pákou.
Stejně tak ve chvíli, kdy kůň korektně vyklenul týl, splnila páka svůj účel a přestává působit. 

V kroku si pak zkoušeli dovnitř plec i poloviční překroky, poté to stejné v klusu. Ve cvalu musel Franz dbát na velmi lehkou ruku a držet ji trochu výš. Pokud kůň táhne, má ruce přizvednout a stihlem působit trochu do koutků. Přesouvá rovnováhu koně dozadu a tím ho zpomaluje. Páka v tuto chvíli nepůsobí.
Když pak nechává koně vytáhnout, musí dávat pozor, aby páka nevyvolala při vytažení zarolování – v tu chvíli musí převládat působení stihla, aby kůň zase otevřel týl.

Další den po zopakování uvolnění a ohýbání koně na plné drezurní uzdě v zastavení a kroku si Franz zopakoval dovnitř plec a poloviční překroky. Musel hlídat, aby jeho kůň nedrobil a nespěchal, ale aby dělal prostorné a pomalé kroky. Poté z pomalého kroku provedli poloviční piruetu. Pomalu, udržovat živé nohy, zadníma nohama má kůň opisovat malý kroužek. Pak provedl reverzní piruetu v renveru (čili obrat okolo předku). Tyto cviky ukazují, zda je kůň v dobré rovnováze na danou ruku. Z toho vykročit rovně a koně nechat vytáhnout.

V klusu si musel Franz hlídat ruce, aby kůň měl stále měkkou a činnou hubu a nešel za kolmici. Malý kruh, těžký sed a dovnitř plec. Kůň musí jít v živém tempu, aby nedrobil. Z oblouku poloviční překrok a to stejné na druhou ruku.

Poloviční překroky pak zkoušeli i ve cvalu. Kůň přitom měl tendenci utíkat spíš po diagonále než křížit nohy. Franz musí zkrátit otěže, aby jimi lépe manipuloval, bičík do vnější ruky a otevřením vnější otěže vyvést předek trochu ven. Dobré ohnutí koně je třeba hlídat stihlem, vyklenutí týlu pákou. Opět koně nechat vytáhnout ve cvalu na velkém kruhu a přestávka. Vždy, když má kůň problémy s prací na dvou stopách a zvedá přitom hlavu, je třeba vyjet ve vytažení na velký kruh.
Práci ukončili přechody krok – cval v traveru. V kroku dá koni lehkost a dobrou pozici těla, což pak využije ve cvalu. Jakmile se cval zhorší, je třeba přejít do kroku a vše zopakovat. Je potřeba dát co nejlepší výchozí podmínky a pracovat po trochách. Tímto cvikem taky napravili poněkud rychlejší cval Sandra a jeho tendenci opírat se do rukou.

Franz a Sandro na lednové skokovce. (Foto: Brigitte Stransky)

Opracování při skokovce, září 2008. (Foto: Brigitte Stransky)

Franz sice prohlásil, že ježdění na drezurní uzdě bylo strašlivě namáhavé pro jeho mozek, jak si musel vše hlídat, můžu ale říct, že mu to skutečně šlo velmi dobře, stejně jako jeho bílému Sandrovi. Opravdu veliký pokrok a jsem zvědavá, jak se dvojice předvede příští rok v dubnu.

17. Škola lehkosti Philippe Karla: Poslat koně dopředu a dolů

Dnes se podíváme na dva koně s podobným problémem, ačkoli příčiny tohoto problému jsou u nich různé. A vzpomeneme si na minulý díl o Franzovi. Ano, tím problémem je neochota nebo neschopnost koně natahovat se za udidlem, čili napínat otěže, vytahovat krk. Oba tito koně mají tendenci chodit s hlavou nahoře a tím utíkat před kontaktem. To celé se zvýrazní ve chvílích, kdy „o něco jde“ – například při přechodech. Ale pojďme už konkrétně:

Martin a podivná angloarabka

První kurz v červnu 2007 odjezdil Martin na svém hnědáčkovi, který bohužel onemocněl, takže v roce 2008 jsme ho mohli vidět na drobné rezavé angloarabské klisně. Ta je prototypem jezdecky nepovedeného koně, o to větší výzvu představuje pro trenéra i jezdce samotného. Přestavěná, s výrazným jelením krkem, který v každou možnou chvíli zvedne nahoru, přitom velmi citlivá a dobře chodivá. Martin sám je aspoň od pohledu citlivý a přemýšlivý jezdec s klidným korektním sedem. Jediným nedostatkem jsou poněkud pasivnější ruce, které se nehýbají v prstech, což je důležité pro měkký kontakt s koněm, především s tím citlivějším v hubě. (Mimochodem – příznivci PNH možná znají jeho jméno, které zní Martin Wimmer ;-), protože společně se svojí partnerkou Patricií Valdhaus, která je také účastnicí kurzu PK a bude o ní řeč příště,  jsou oba dva oficiálními instruktory PNH).

Po první hodině v lednu bylo jasné, že budou muset cíleně pracovat na akci-reakci, čili postupně se zvyšujícím vytahováním udidla nahoru do koutků huby vyvolat v koni nepohodlí a při jeho náznaku o vytažení hlavy dopředu a dolů ihned ruce snížit a následovat v měkkém kontaktu hubu koně. Ve chvíli, kdy kůň kontakt „zahodí“, ihned zase vyvíjet postupný tlak nahoru do koutků. Je to proces učení, který se stále zkracuje, až bude stačit pohyb udidla s náznakem do koutků. Zároveň bylo potřeba trochu „rozpohybovat“ krk klisny do stran a vyklenout v týlu, protože byla velmi neohebná a chodila s nosem příliš vystrčeným dopředu. Pracovali v kroku a klusu na rovných čarách i kruzích.

Angloarabská klisna má problém se vytahovat za udidlem. (Foto: Brigitte Stransky)

---

Vztah mezi hubou koně a rukou jezdce je velmi důležitý, protože člověk má nejšikovnější ruce a kůň hubu. Obojí je citlivé a obojí běžně velmi používané.

---

Oblouky a kruhy využíval Martin k ohýbání koně a přitom k jeho vyklenutí, kdy vnější otěž zůstává dole „na kohoutku“ a vnitřní ruka se zvedá, aby vytažením udidla do koutku koně ohnula dovnitř a přitom vyklenula týl. I tento proces se stále zjemňuje, až bude kůň schopen vyklenout se na pouhý pohyb udidla ve vnitřním koutku, bez ohledu na to, zda je na kruhu nebo na rovné linii. Z tohoto vyklenutého ohnutí Martin opakovaně nechával klisnu vytahovat na stálém a měkkém kontaktu.

Při této práci je velmi nutné správné načasování působení rukou. Včas ruce snížit, když kůň naznačí chuť se vytáhnout, včas je zvednout, když kůň zahodí kontakt, včas snížit vnitřní ruku, když se kůň ohne a vyklene. A navíc vše dělat stále jemněji a snažit o stále menší signály. Martinovi to docela šlo, přestože neměl ještě reakce spolehlivé. V kroku i klusu se klisna byla schopna dostat na měkký kontakt a trochu se vytahovat. Problémy samozřejmě představovaly přechody či jiné změny (směru například). Při ohýbání měl Martin tendenci utíkat vnější rukou dopředu.

Klisna se hůř ohýbá na levou ruku, proto je třeba ji v tomto ohnutí nechávat vytáhnout dopředu a dolů, aby se protáhly zkrácené pravé krční svaly. Na kruhu ji taky občas „utekla“ záď ven. Ale jsme v tréninku a je třeba řešit problémy jeden po druhém od jednoduššího ke složitějšímu: větší problém je ten, že se kůň špatně ohne, ten je třeba řešit nejdříve, pak mohu zvládat utíká zádí z kruhu. Prioritou je nyní do všech stran ohebný a pružný krk, proto není řešením jezdit na velkých kruzích, kde kůň zádí nikam neutíká.

Ohýbání ve cvalu je problematičtější, protože kůň je v tomto chodu celkově více stabilizován. Proto ho musím „naohýbat“ v kroku a klusu. Ve cvalu Martin střídal větší kruhy se snahou o dobré ohnutí a cval na rovné linii s výrazným narovnáním a vytažením koně. Další hodinu zkoušeli i dovnitř plec v kroku, ale především na levou ruku narazili na poměrně velký problém s ohýbáním klisny, na kterém se prostě bude muset pracovat „za domácí úkol“.

Když klisna ve cvalu zvedne hlavu, musí Martin zahájit akci-reakci. (Foto: Brigitte Stransky)

V září se dvojice předvedla docela dobře. Ohýbání i vytahování klisny už Martin zvládal a problémy měli většinou pouze při přechodech – nejhorší byly přechody do cvalu, kdy klisna těsně před nacváláním vyvrátila hlavu a pak se nechala hned měkce vyklenout na kontakt. Příčinou možná bylo i pozdní snižování vnitřní ruky Martina. Pokud chce nacválat kulatě z klusu, musí nejdřív v klusu koně ohnout a vyklenout v nataženější pozici a nacválat až z toho („pozice předchází akci“). Jakmile šli v konstantním tempu, kůň většinou zůstával ochotně na živém kontaktu, a to na rovných liniích, i na obloucích či při změnách směru. Martin musí myslet na to, že má koně s velmi citlivou hubou, který se bude bránit jakékoli nepravosti zvednutím hlavy a útěkem před udidlem. Jakmile jde jeho kůň v korektní pozici, je třeba mít velmi klidnou ruku a citlivé prsty, což byl u Martina občas problém.

Pokud jde klisna v korektní pozici na měkkém kontaktu, musí mít jezdec ruce velmi klidné, živé a ciltlivé. (Foto: Brigitte Stransky)

Opět zkoušeli práci na dvou stopách v kroku, která byla už výrazně lepší než v lednu. Martin musí jenom myslet na to, že vnější ruka vydrží, neutíká dopředu, pouze tak lze udržet ohnutí koně. Nesmí ji přetahovat přes krk.

---

Koně s takto nekorektní tělesnou stavbou jsou vždy horší na redrezuru, protože se musí naučit své tělo používat a držet úplně jinak, než byli dosud zvyklí. I když je jejich jezdec (= učitel) dobrý a opakováním se to vštípí do jejich mozku, bude trvat ještě dlouho (při dobré práci asi půl roku), než se tomu přizpůsobí tělo. Proto nelze od „žirafích“ koní očekávat úspěchy už po pár lekcích – jejich redrezura vyžaduje hodně citu, jezdecké šikovnosti, postřehu a také trpělivosti. Tuto klisnu je třeba jezdit s vytaženějším krkem, ale přitom s vyklenutým týlem, důsledně ohýbat, ale mít přitom nesmírně spravedlivé a citlivé ruce.

---

Angeličin černý Grandissimo

Angelika se podílí na organizaci rakouského kurzu Philippe Karla a s aktivní účastí začala na podzim 2007. Jezdí pěkného černého asi dvanáctiletého valacha po Grannus, který kdysi skákal (a má prý velmi velký skokový potenciál) a hlavně byl využíván jako kočárový kůň. Je to nesmírně citlivý a temperamentní kůň s vysoko nasazeným krkem, který také umí velmi vysoko nosit. A přitom utíkat citlivou hubou před působením otěží nahoru a navíc za kolmici. Celou situaci ztěžuje samotná jezdkyně, která má tzv. „záchodový“ sed, nestabilní, včetně nestabilních rukou – což je něco, před čím bude její kůň vždy utíkat.

Ilustrační foto Angeliky a Grandissima. (foto M. Ruschitzka)

Už první lekce ukázala hlavní problémy: Angelika seděla na koni „ztěžka“, pasivní ruce zapíchnuté na kohoutku. Jakékoli signály otěžemi pro otevření týlu dávala příliš tvrdě a včas rukou neklesla na znamení, že tak je to správně. Kůň byl i v kroku zalezlý za kolmicí, když ho Angelika nechala jít do natažení, prudkým trhnutím jí vytáhl otěž a hned na to se v nízké pozici zaroloval a tak utekl před případným kontaktem. Zcela zřetelně odmítal otevřít týl a napínat otěže.

Nejdříve pracovali ze země. Philippe Karl koni ukázal odžvýknutí na vytažení udidla do koutků a pak natažení za udidlem, čili akci-reakci. Pak to zkoušela ze sedla Angelika, jenže byl u ní problém udržet kontakt; téměř pokaždé, když kůň natáhl krk, otěže „zahodila“. A nebo, místo aby vytažení krku následovala pohybem ruky dopředu a dolů, dala ruku pouze dolů.

U tohoto koně je nutné, aby na signál otěžemi zřetelně otevřel týl, což se provede demi-arrety ve chvíli, kdy kůň vytrhuje otěže z rukou nebo se v nízké pozici zaroluje. Tím se mu zvedne hlava a on vystrčí nos dopředu. Pak se v této pozici udržuje na kontaktu, který lze zesilovat do koutků, až kůň projeví náznak vytažení (akce-reakce). Jezdec pak musí ale nabízet otěže do vytažení jen tolik, kolik si kůň vezme, aby zůstal na kontaktu a nezaroloval se. Jakmile se zaroluje, už následuje rozhodný demi-arret. U tohoto koně jezdec nesmí klenout týl, ani v pozici nahoře, ani při ohýbání, ani ve vytažení. V tom je velký rozdíl mezi tímto koněm a Martinovou angloarabskou klisnou!

---

Otěže má napínat kůň, nikoli ruka jezdce!

---

Další den procvičovali akci-reakci a kontrolu otevřeného týlu. Oběma to šlo o trochu lépe, i když spíš bych řekla, že to šlo lépe Grandissimovi než jeho jezdkyni. Ta nedokázala udržet kontakt, buď koně cukala nebo nechala otěže prověsit. Prováděli přechody mezi krokem, klusem, zastavením a couváním a přitom musela Angelika dbát na heslo „pozice předchází akci“. Její velkou chybou je také to, že koni po práci náhle zahodí otěže a krokuje ho na volné otěži – což si pak kůň vynucuje i v případě, kdy se má vytáhnout na stálém měkkém kontaktu.

---

Akce-reakce i demi-arret jsou vlastně pohyby, které vytahují udidlo do koutků. Provádějí se ale různě a používají se v jiných situacích:

Při akci-reakci chci nastolit důvěru koně v udidlo a přimět ho, aby se za ním natahoval. Čili ji provádím u koní, kteří mají tendenci chodit s hlavou nahoře a většinou i před kolmicí a chci, aby tuto pozici opustili a snížili hlavu. Jak kůň zvedá hlavu nahoru, já přitom zesiluji tah do koutků – až ucítím chuť koně se natáhnout, povolím tah a zachovám jen lehký kontakt.

Při demi-arret chci koně zvednout, když mi lehá do rukou, nebo mu otevřít týl. V obou případech tedy chci, aby kůň chodil s vyšším držením hlavy. Působím proto do koutků rázně a cukavě ve chvíli, kdy mi lehne do rukou nebo se navíc i zaroluje, a čím výš kůň zvedá hlavu, tím je můj tah jemnější, až se změní na lehký kontakt ve chvíli, kdy má kůň hlavu v požadované pozici.

---

U Grandissima se vlastně jednalo o neustálou kombinaci obou působení – vždy podle situace, do jaké kůň jezdkyni postavil. Nebo do jaké ho ona přivedla… Bohužel celý úspěch padal na jejím špatném ovládání vlastního těla.

Velmi podobné problémy totiž měla i v září. Šlo jim to sice o kus lépe, než během lednového kurzu, příliš velký pokrok to však nebyl. Celý výcvik se proto soustředil na to, aby jezdkyně udržela měkký kontakt s citlivou hubou svého koně a přiměla ho vytahovat se a chodit s otevřeným týlem.

Po celou dobu samozřejmě bylo nutné korigovat i sed jezdkyně a následně tempo koně. Angelika měla velké tendence se předklánět a stavět do třmenů, Grandissimo zase příliš utíkal s tendencí drobit. Vše souviselo se vším. Pro pomalejší tempo je třeba zasednout, napřímit se, nedržet ruce dole, ale naopak koni přizvednout hlavu a tím přesunout jeho rovnováhu trochu dozadu. V kroku se to už dařilo, bohužel ve chvíli, kdy naklusali nebo nacválali, problém se vrátil.

Procvičili si i práci na dvou stopách, která obecně má uklidňující účinek na uspěchané koně. Pro klidnější nacválání například platí přechody krok-cval v traveru (dovnitř záď). Bohužel v tuto chvíli se ukázalo, jak škodlivé je učit koně „vyšší“ cviky bez zvládnutých základů. Při pobídce holení do strany ve snaze vyprodukovat dovnitř plec nabízel Grandissimo piafu… Angelika navíc používala holeň příliš silně – jejího koně se stačí dotknout, aby správně zareagoval! Philippe Karl proto opět vzal koně na ruku a chvíli ho navykal na dlouhé a pomalé dotyky biče (hladit bičem, že se nic neděje, jít v klidu s bičem přiloženým na bok) a pak ho učil klidně reagovat na lehoulinké krátké dotyky, které jsou podle místa použití pomůckou pro vykročení dopředu nebo ukročení do strany. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se nervózní kůň uklidnil, když s ním člověk pracoval citlivě, čitelně a přesně.

PS: Samozřejmě pracujeme s materiálem, jaký máme. Přesto si já osobně myslím, že dokud nebude jezdkyně pracovat na sobě, tato dvojice se nemůže v kladném slova smyslu nikam posunout. Takže – uvidíme příště…

18. Škola lehkosti Philippe Karla: Když mám koně plné ruce

Řekla bych, že metoda „legerete“ je právě velmi vhodná na koně, kteří si lehají do rukou, nebo na koně, o nichž se říká, že mají tupou hubu. Princip oživení huby zvedáním udidla do koutků totiž vyvolává působení, na které kůň rozhodně tupý není a znemožní mu do ruky si lehnout, navíc princip úpravy rovnováhy koně změnou pozice hlavy a krku ho přiměje lépe se sám nést. U koní, kteří si lehají do rukou, totiž lepší pobízení většinou vede ke zrychlení a tím i k většímu přenesení váhy na předek a tedy do otěží. Stejně jako neustálé prodlužování a nabízení otěží situaci neřeší a naopak prohlubuje problém.

Na kurzech Philippe Karla v Rakousku bylo hned několik koní, kteří měli přesně tento problém. Je zajímavé, že se jednalo veskrze o koně „sportovní teplokrevné“ s poměrně korektní moderní stavbou těla a předtím ježděné drezurně nebo parkurově, a to na různých úrovních. Na první pohled koně vypadali líbivě, ježděni ve standardním „rámci“, na který je našinec zvyklý (čili se snahou nechávat koně se neustále vytahovat a kulatit), pohybovali se však těžce a jezdci na nich doslova dřeli. O radosti z ježdění či lehkosti „moderní“ drezury zde nemohlo být ani trochu řeči. Velmi často byli tito koně neustále pobízení dopředu (mimo jiné i se snahou, aby se dobrým pobízením „sami“ vepředu odlehčili a odrazili od udidla…), takže velmi rychle otupěli na holeně a jejich pohyb ztratit energii, šmrnc, reakce na pobídky nebyly okamžité, chyběla impulsivnost a to, že by byli ježděni na myšlenku, skutečně nemohlo napadnout ani poloinformovaného laika.

Klasickým příkladem může být Anke a její velký sportovní teplokrevník Faustino, o nichž jste už mohli číst v dřívějších dílech. Nebo Edith na půjčeném velkém ryzákovi či Daniela na úžasné tmavé klisně.

Parellistka Patricia na drezurním koni

Novou dvojicí na kurzech 2008 byla Patricia na pětiletém rezavém oldenburském valachovi. Tato paní, oficiální představitelka PNH, si chtěla tohoto koně koupit a v lednu si ho na zkoušku přivezla na kurz PK. V září už byl její. Kompaktní, chodivý, exteriérově standardní valach (nevýhodou byl trochu níž nasazený krk, ale nic hrozného) s krátkou drezurní minulostí - ta ho však docela spolehlivě hodila na předek, takže Patricia měla koně doslova plné ruce, především v klusu a cvalu, jak se „rozehřál“.

---

Na kurzech s ním proto pracovala podle následujících dvou principů:

1. Ve chvíli, kdy si kůň sám sníží hlavu a/nebo lehne do rukou, je třeba provést demi-arret (čili zvednout ruce a udidlo cukavě vytahovat do koutků, jakmile kůň zvedne hlavu a odlehčí kontakt, ihned ruce snížit a udržovat měkké spojení s hubou). S koněm je třeba celkově pracovat ve vyšší pozici, čili aby měl hlavu trochu výš a otevřený týl. Pouze tak může přesunout rovnováhu trochu dozadu, odlehčit předek a omezí to i jeho spěchání v klusu a cvalu.

2. S koněm pracovat hodně na přechodech, které ho udrží v rovnováze i pozornosti. Přechody je třeba dělat dle hesla „pozice předchází akci“, čili nejdříve uvolním hubu, v případě potřeby přizvednu koni hlavu, aby se vyvážil, a až pak dám signál k přechodu. Při přechodech se nebojím používat i couvání, které u těchto koní spravuje rovnováhu směrem na záď. Zároveň je třeba pracovat dle principu „ruka bez nohou, nohy bez ruky“, čili holeně jsou pouze jako pobídka vpřed, pro zpomalení slouží pouze ruce působící do koutků a měnící rovnováhu koně. Velmi rychle a výrazně to koni dodá impulsivnost a lehkost v přechodech, kůň bude reagovat pokamžitě na sebemenší pohyb těla.

---

Valach Patricii první hodinu poměrně hodně vozil. Přechody především dolů byly velmi táhlé, kůň reagoval špatně, měl dlouhou „brzdnou dráhu“. Proto dělali hodně přechodů, při nich striktně dodržovali „ruku bez nohou a nohy bez ruky“, koně ohýbali s otevřeným týlem a samozřejmě mezi cviky ho nechávali vytáhnout, ale jen omezeně, aby nepadl zase na předek. Jakékoli lehnutí či zatáhnutí do rukou Patricia korigovala demi-arrety. Především v klusu bylo nutné hlídat i pomalejší tempo, kůň zrychloval především ve chvíli, kdy se mu podařilo trochu se přes snahu jezdkyně vytáhnout. Patricia měla problémy především s „pevností“ rukou. Nechávala se koněm vytahovat, nevědomky narovnávala ruce v loktech a otevírala pěsti. Holt, od toho musí stát na zemi trenér, který ji na tento nedostatek bude neustále upozorňovat.

Druhou hodinu už bylo snazší koně dostat do lepší rovnováhy a dvojice se mohla soustředit na přesnější a impulsivnější přechody a na ohýbání. Valach byl totiž skoro neohebný, se zatnutým krkem.

---

Problémy s ohýbáním jsou
1.    problémy zkrácených svalů
2.    problémy s rovnováhou

---

Při přechodech kůň reagoval příliš hrrr. Při zastavení rychle zapíchnul nohy do země, při couvání příliš spěchal dozadu. Známka nerovnováhy. Patricia proto prováděla každý přechod pomalu, vždy si nejdříve pečlivě nachystala ("pozice předchází akci"), upravila rovnováhu, koně vždy nechala chvíli v klidu a pak pokračovala v práci.

Pak do práce vložili i stranové pohyby. Nejdříve rozhýbali záď na malém kroužku tím, že ji vytlačovali ven. Při práci na dvou stopách se projevila ztuhlost a neohebnost koně, na které bude potřeba pracovat.

Nejhorším chodem byl cval. Mladý kůň měl ještě sám se sebou problémy, které se ukázaly už při nacválání. „Vběhl“ do něho a pak měl tendenci příliš utíkat a lehat do rukou. Proto procvičovali správné přechody mezi klusem a cvalem, kdy musela Patricia striktně nejdříve upravit rovnováhu a pozici koně a až pak nacválat. Projet jen pár cvalových skoků a hned přejít do klusu a kroku. Potom nacválávali z kroku a do přechodů vkládali i couvání.

Lednový výsledek byl opravdu ohromující. Kůň po chvíli správné práce získal na rovnováze, odlehčil předek, zprostornil kroky a jeho pohyb byl celkově naprosto jiný, lehký, elegantní a pro jezdce méně namáhavý.

V podobném duchu se nesla práce i v září. Kůň se výrazně zlepšil, přechody dělal pohotově a rozhodně už tolik nepadal na předek. PK především upravoval detaily, jak u koně, tak u Patricie (stále ty ruce utíkající dopředu). Trochu upravili tempo v klusu, ale přitom mu dodali výrazu a impulsivnosti.

V září začali hodně pracovat na dvou stopách. Tento kůň s tendencí stále padat na předek potřebuje ježdění s trochu vyšší pozicí hlavy a s otevřeným týlem a neustálý živý kontakt mezi hubou a rukou. Samozřejmě koni je třeba dovolit vytažení, ale to musí být kontrolované a z něho je třeba koně postupně zase zkrátit, aby se naučil pracovat s krkem „jako harmonika“.

Valach měl tendenci ve stranových pohybech zpomalovat, protože to mu velela vyšší pozice krku. Bylo proto třeba ho upozorňovat dotyky bičíkem, že tempo se má udržovat i v této rovnováze „na zádi“. Při dovnitř pleci se projevily problémy s křivostí koně. Na levou ruku utíkal do jízdárny, takže bylo třeba výrazně sednout na vnější sedací kost, přiložit na krk levou otěž a otevřít pravou (čili obě ruce doprava, sed doprava). Bylo pak logické, že v polovičních překrocích měli problémy na pravou ruku.

---

Jezdecké problémy jsou jen dva:
1.    komunikace
2.    rovnováha

---

19. Škola lehkosti Philippe Karla: Jak se cvalem na mladého koně

Jistě si pamatujete Bettinu a její mladou andaluskou klisnu, s níž měla docela dost problémů. Zatahování jazyka v hubě a celková ztuhlost a neochota k živému prostornějšímu pohybu.

Začátkem roku klisna prodělala několik veterinární zákroků, kdy jí upravovali zuby i „napravovali“ hřbet a krk. Bettina proto měla v lednu jiného koně a s andaluzankou se ukázala až v září.

Začátek práce byl poznamenaný přílišným spěchem klisny v kroku, drobením a tendencí k mimochodu. Neuvolněnost se u ní projevila – jako obvykle – i zatažením jazyka. Přestože klisna měla snahu hubou „klapat“, ve skutečnosti ji řádně neuvolnila. První snaha jezdkyně se proto musela soustředit na skutečné uvolnění huby a následně na zpomalení tempa.

---

Nejdříve je třeba uspěchaného koně zpomalit a až pak z toho zlepšovat prostornost kroků.

---

K tomu posloužila dovnitř plec. Jakmile jezdec koně uvolní a upraví tempo, lze ho ohnout a přimět k vyklenutí týlu. Dovnitř plec pak projížděly i v klusu a střídaly ji s vytažením na velkém kruhu. Bettina musela dbát na to, aby působila do koutků, čili aby jezdila s rukama výš. Tuto zásadu musela udržovat i při nacválání. S ním však měla dvojice problémy; klisna často naskakovala do kontracvalu. Bettina si měla hlídat dobrou přípravu klisny před vlastním nacváláním (kvalitní krok, vyšší držení rukou a přenesení váhy na vnější sedací kost). Cval nesměl trvat příliš dlouho, protože andaluzanka měla tendence zrychlovat. Je třeba po několika cvalových skocích přejít do klusu a zpět do kroku.

(Foto: Brigitte Stransky)

Další hodinu procvičila Bettina klisnu v klusu, uvolnila ji a ve vyšší pozici hlavy začala procvičovat osmičku i vlnovku v konstantním ohnutí na levou ruku (čili oblouky doprava projíždět v kontrasestavení). Andaluzanka je totiž přirozeně křivá doprava a je potřeba protáhnout její zkrácenou pravou stranu i upravit její pravolevou rovnováhu. Odlehčení předku pak zlepšila častými přechody krok-klus-krok-zastavení-couvání, kdy couvat měla co nejdříve po zastavení (bez holení!), naklusat měla pomoci bičíku, aby klisna vyklusala živě a od zádi, nikoli líně a po předku.

Pak se soustředily na nacválání. Zkusily to na velkém kruhu, kde měla Bettina myslet na to, že při nacválání má celou dobu sedět na vnější sedací kosti, pak klisna naskočí na správnou nohu. Tomu napomohly i tím, že nacválávali z traveru. V dobrém kroku na kruhu udělali traver, s výrazně zatíženou vnitřní sedací kostí. Poté je třeba přenést váhu na vnější sedací kost a nacválat. Bohužel právě tento krok Bettině dělal velké problémy a před nacváláním se vždy hned přesunula na vnitřní sedací krok. Klisna často naskakovala do kontracvalu.

Třetí hodinu pokračovaly s nácvikem spolehlivého nacválání na korektní nohu. Po rozcvičení, uvolnění, naohýbání a oživení zádě pomoci přechodů nejdříve začaly jezdit na vlnovce v konstantním sestavení doleva. V kroku, potom v klusu. Obrat (podobný kruhu) projely v kontrasestavení (sestavení vlevo v obratu na pravou ruku) s výrazným zasednutím pravé sedací kosti. Tohoto sestavení i sedu pak Bettina využila v bodech označených *, čili v místě, kdy navazoval oblouk doleva: zachovala ohnutí vlevo a zatížení pravé sedací kosti a pouze klisnu pobídla do cvalu:

Postupně změnila figuru na „od stěny ke stěně“. Jezdila na levou ruku ve stálém ohnutí doleva, takže obloučky do jízdárny jela v kotrasestavení a nacválala ve chvíli, kdy přijela zpět na stěnu (bod označený *):

Andaluzanka naskočila vždy na správnou nohu a dokonce velmi prostorně a ochotně. Nejdříve nacválávala na stejném místě, ale pak bude třeba toto místo měnit, aby si ho kůň nezafixoval a nepředbíhal pomůcky jezdkyně.

20. Škola lehkosti Philippe Karla: Kůň na předku a stranové pohyby

Koní, kteří mají rovnováhu „na předku“, je na kurzech Philippe Karla více. Jistě si vzpomínáte na  teplokrevného hnědáka od Anke. Kůň prodělal v první polovině roku 2008 operaci hrtanu (trpěl obrnou hlasivky), takže se pod Anke objevil až na záříjovém kurzu.

Už po první hodině bylo vidět, že se mu dost ulevilo. Krom toho, že zcela přestal chrčet, i jeho pohyb byl živější, lehčí. Bohužel Anke – přes veškerou snahu – stále zcela nezměnila styl svého ježdění. Myslím, že vzhledem k tomu, že tato jezdkyně tak dlouho a tak intenzivně jezdila „tvrdým německým stylem“, změna návyků není a nebude vůbec snadná. Jejím největším problémem je neustálé pobízení, které koně otupuje a bere mu veškerou lehkost a reaktivitu. Na druhou stranu bylo třeba Anke pochválit za to, že jezdile citlivěji a kontrolovala svoji rozčilenost v sedle, pracovala s koněm v klidu a bez trestání.

Už první hodinu bylo vidět, že kůň se naučil celkem spolehlivě vytahovat za otěžemi. Dvojice se předvedla v běžných jízdárenských figurách, přechodech a také v práci na dvou stopách. Anke musí myslet na to, že její kůň potřebuje od samého začátku „probrat“, proto má jezdit hodně přechodů, často střídat ruce i cviky, na začátek hodiny nedávat příliš mnoho práce na dvou stopách, protože ta má tendenci koně zpomalit (proto je vhodné pro koně příliš „utíkavé“). Musí dávat pozor na své neustálé pobízení; je sice pravda, že kůň potřebuje čas od času oživit krok, Anke to však nesmí chtít pobízením patami, ale raději má použít tušírku. Neustálé dloubání koně ve stranových pohybech taky kazí měkké přilnutí. Další věcí, na kterou si musí dát jezdkyně pozor, je sedět při stranových pohybech vždy do směru pohybu. Koni to výrazně ulehčí provedení cviku.

Problém Anke je obecně v tom, že má příliš zatnuté nohy. Používá je silně, nemá je dostatečně uvolněné, neumí je „pověsit“. Krom toho, že to vyvolá celkově silové ježdění a neustále to otupuje koně na holeně, má díky tomutu zvyku tendenci příliš ho tlačit i do polovičního překroku. Vnější holeň má být v tomto cviku jen lehce přiložená, má být pro koně signálem k překroku, nikoli donucovacím nátlakem. Ve cvalu měl kůň problém projíždět rohy – lekal se a neustále utíkal plecí do jízdárny. Anke proto musela cválat stálým tempem a kontrolovat projetí rohu tím, že nechá vnitřní ruku dole a vnější dá od koně, čímž udrží jeho předek na stěně.

Druhou hodinu po opracování, při němž se hnědák předvedl opravdu dobře a na svůj styl velmi lehce, pracovala dvojice na stranových pohybech. Nejdřív v kroku, pak v klusu. Právě v klusu musela Anke dbát na to, aby si koně nejdříve řádně připravila, a to jak tempo, tak ohnutí na malém kruhu, až pak mohla zahájit dovnitř plec na stěně. Klus pro stranové pohyby musí být pomalý, ale prostorný a kůň musí dobře křížit nohy. Valach měl tady ještě tendenci lehat si do ruky, což Anke ihned napravovala demi-arrety a vyšším držením rukou. Při traveru musela dávat velký pozor na lehounké působení vnější holeně. Pokud na ni kůň nezareaguje hned, nesmí ho holení více tlačit či dloubat patou, ale hned ho musí klepnout tušírkou.

Stranové pohyby často prokládali oživením klusu na velkém kruhu s vytažením krku. Při polovičním překroku v klusu měl valach problém s výraznějším pohybem do strany, zaostával předkem. Anke se to snažila řešit tím, že do směru pohybu vytlačila vnější otěží, což pak zase vedlo k tomu, že spíš šli po diagonále než v překroku. Místo toho má otevřít vnitřní otěž; je to pro koně menší nátlak, oživí mu to hubu a přiměje se také lépe ohnout. Poloviční překrok je dobré procvičovat na diagonále. Pokud se nedaří, je zde dostatek místa ho nechat jít pár kroků rovně – ale zachovat dobré ohnutí – a pak se může zase vrátit na diagonálu do překroku.

I další hodinu procvičovali práci na dvou stopách. Zde jsou další rady, jak je vhodné dělat tyto cviky s těžkopádnějším koněm s tendencí lehat si do rukou:

---

- Před prací na dvou stopách si koně oživit na přechodech; myslet na pravidla leg-lesson! Až pak lze chtít práci na dvou stopách.

- Nikdy nezačínat stranový pohyb s nízkýma rukama, protože kůň bude na předku a už se z toho nedostane.

- Netlačit koně do strany holení – holeň je jen od toho, aby mu dala signál ke křížení nohou, kůň to musí provádět sám o sobě. Holeň se tedy koně jen dotkne a on musí udělat krok: dotyk – krok – dotyk – krok atd. Pokud ho do stranového pohybu bude jezdec tlačit holení, kůň možná provede dva-tři kroky dobře, ale pak ztratí výraz a omezí křížení nohou.

- Pokud kůň jde v polovičním překroku nebo traveru příliš do strany, není dobré na to reagovat tím, že „dám více vnitřní holeně“, ale začít tím, že „dám méně vnější holeně“. Raději ubrat toho, čeho je moc, než ještě něco přidávat.

- Při dovnitř pleci působit vnitřní holení opravdu na podbřišníku, to vyvolá výrazné křížení předních nohou do strany.

---

Pokud jezdíte koně, který má od přírody kvalitní pohyb, prostor a kmih, musíte po něm chtít méně práce. Takový pohyb, i když je koni vrozený, je totiž vždy namáhavější a kůň se dříve unaví než ten, který kroky drobí a pohybuje se nevýrazně. Pohybově nadané koně je proto velmi sandné při ježdění přetáhnout!

Pokud se kůň umí spolehlivě natahovat dopředu a dolů, nemá smysl ho jezdit na páce (foto je ze září 2007, kdy ještě ono vytahování tak dokonalé nebylo). (Foto: Brigitte Stransky)

Domácím úkolem Anke a jejího hnědáka zůstává neustále zlepšovat reaktivitu na holeně. Vytahování krku už dvojice zvládla. Z toho důvodu už nemá smysl pracovat na plné uzdě (kterou použili v roce 2007 právě z důvodu zlepšení vytahování koně dopředu a dolů).