A pokud jsou tito jezdci nejen ve svých možnostech ctižádostiví, ale také rozumní a skutečně chtějí dobře jezdit a dobře svého koně předvést, musí začít na sobě pracovat. Jenže jak? Jaké jsou vlastně rozdíly mezi drezurami stupně Z a L? Jak tyto rozdíly zvládnout? Zkuste se začíst do následujících řádků a možná vám to otevře cestu k lepšímu drezurnímu ježdění.
Systém klasického ježdění spočívá na postupném gymnastickém výcviku koně a vyvinul ho francouzský učitel jezdectví de la Guériniére. Žil asi před 250 lety (okolo roku 1750) a mimo jiné je považován za objevitele balančního sedu. De la Guériniére vyjádřil účel vzdělání následující větou: „Účelem vzdělání koně je to, že se kůň systematickou prací stane klidným, obratným a poslušným, aby měl příjemné pohyby a byl pohodlný pro jezdce. Toto platí stejným způsobem pro koně honebního i školního.“ Tato věta, přestože byla napsána před 250 lety, platí dodnes v celém svém znění. Postupný výcvik koně – a také jezdce – je založen na logice a nelze ho libovolně změnit nebo zkrátit, protože každý stupeň výcviku vychází ze stupně předešlého.
Než se vydáme na cestu od Z k L, musíme se nějak vybavit, abychom si ji usnadnili, ale taky abychom se nemuseli zbytečně vracet.Řekněme si o 5 faktorech, které velmi výrazně ovlivní naši snahu propracovat se k „pěkným eLkům“:
Dnes už není mnoho oddílů, kde se člověk může kvalitně drezurně „vzdělávat“ na odpovídajících oddílových koních. Stejně tak je i málo jezdeckých škol, kde by se našli provozní koně schopni člověka naučit pokročilejšímu drezurnímu umění. Takže – pokud jsem dosud platil za jednotlivé jezdecké hodiny, stojím před poměrně závažným rozhodnutím: jak to udělat, abych jezdil na koni, který bude citlivý, zdravý, nezkažený a bude mít dobrou péči? Nakonec nejjednodušším a nejschůdnějším řešením bude takového koně koupit. Pouze tak totiž budu moct vytvořit se svým koněm skutečnou dvojici, dvojici přátelskou, která se dobře zná a může se na sebe spolehnout. Vyšší drezurní ježdění totiž není jen o dřině na jízdárně, je to i o vyjížďkách v terénu a o chvilkách při práci „ze země“.
Dobře – dejme tomu, že takového koně máme, nebo ho budeme mít. Jak by měl vypadat? Měl by mít pěkné základní chody a měl by mít za sebou kvalitní výcvik na stupni Z. Dále má být šikovný, poslušný, dobře jezditelný, pohodlný a ochotný. Kůň nesmí mít problémy s hubou, krkem nebo hřbetem. Krk by neměl být nasazený příliš nízko a hřbet nemá být příliš krátký. Žádoucí je energické a diagonální naklusání „skrze týl“, při němž kůň došlapuje pod své těžiště na pokud možno úzké stopě. Ale důležitá není jen vnější rovnováha, nýbrž i vnitřní! Mírné exteriérové vady lze velmi často korigovat výcvikem, zatímco psychické potíže jsou mnohem závažnější a jejich korektura trvá příliš dlouho, pokud je vůbec lze odstranit.
Základním pravidlem je: Učící se jezdec patří na zkušeného koně.
Trenérů je spousta – dobrých trenéru je však příliš málo. Váš trenér vás však musí naučit něco nového, musí vnést nové prvky do nácviku vašeho správného sedu a působení na koni. Zatím jste se učili sedět a jezdit tak, abyste uměli dát správné pomůcky ve správnou chvíli. Nyní už k tomu přibude jiný prvek: pocity a schopnost vnímat pohyb koně. Cítit či vnímat koně se učíte sedem, holeněmi i rukama. Měli byste se naučit cítit, zda:
Proto potřebujete trenéra, který tyto pocity dokáže popsat slovy, který dokáže přimět vás i vašeho koně, abyste se uvolnili a při tom všem stále neúnavně vylepšuje váš sed. Musíte si však uvědomit, že při postupu ze stupně Z k L vaše jezdecké řemeslo začíná být jezdeckým uměním. Od nynějška musí trenér, jezdec a kůň tvořit tým.
Za námi tedy leží fáze výcviku (drezúra stupně Z), kdy se měl kůň naučit uvolnění, udržet čistý takt ve všech třech základních chodech, být na otěži a pánevními končetinami vyvíjet energický posun. Tím je první fáze výcviku, tedy základní výcvik, ukončena.
Před námi leží další prvky výcvikové škály: Narovnání, rozvoj kmihu, prvotní shromáždění. Cílem této druhé fáze je rozvoj posuvné síly pánevních končetin koně.
Cílem naší práce, který nesmíme nikdy pustit z očí, musí být: na obě strany naprosto prostupný kůň, který lehce a příjemně přistoupí na ruku, který jde v naprosté harmonii a s aktivními pánevními končetinami.
Drezurní požadavky stupně Z jsou především tyto:
<<< Obr. 1: Jezdec a kůň na úrovni Z.
Drezurní požadavky stupně L:
Hlavním znakem stupně L je výrazné zlepšení prostupnosti koně a zvýšené zatížení pánevních končetin. Díky tomu, že kůň pánevními končetinami převezme více váhy, lze začít se shromažďováním, které má za následek relativní vzpřímení předku koně. Dalším kritériem je naprostá uvolněnost a pružící hřbet koně.
V úlohách stupně L se kromě cviků stupně Z vyskytují i tyto cviky:
<<< Obr. 2: Jezdec a kůň na úrovni L.
Samozřejmě se také některé úlohy stupně L mohou jet na uzdě. Pokud to srovnáme se stupněm Z, drezúry stupně L kladou na jezdce i koně výrazně vyšší požadavky.
Měli byste už mít za sebou několik úspěšně zajetých úloh stupně Z, to znamená, že byste měli být ohodnoceni minimálně známkou 6,0. Rozhodujícím předpokladem je zcela uvolněný vybalancovaný sed a „snadné“ zvládnutí jednoduché změny cvalu, kde budete udílet zádrže ze cvalu do kroku bez klusových mezikroků a čistě opět z kroku nacváláte, zase bez klusových mezikroků.
Přestože váš kůň umí udělat obrat okolo zádě nebo cválat v kontracvalu, nemůžete o něm mluvit, že „chodí L.“ Požadavky stupně L totiž netkví pouze v absolvování napsaných cviků, ale ve zlepšení prostupnosti, chodivosti, kmihu a činnosti pánevních končetin.
V první řadě je třeba neustále se zdokonalovat ve správném sedu. Ale proč se pořád učit sed? Vždyť ten jsme se učili už na stupni Z! Protože:
Obr. 3: Sed jezdce. Místo označené písmenem "t" je nejhlubší místo sedla. Skica podle W. Storl: So lernt man reiten. >>>
Neočekávejte, prosím, od vašeho trenéra tuto větu: „Zítra začneme s cviky stupně L, přijďte tedy s uzdou a ostřejšími špornami!“
Stejně jako se ježdění na hudbu nestane kvadrilou, když si jezdci nasadí cylindr, tak ani se z jezdce nestane jezdec „elkový“, když koni strčí do huby páku a na boty se nasadí ostruhy. Vlastně jde všechno i nadále tak, jak šlo dosud, neobjevuje se žádný do oka bijící zvrat.
Jak tedy poznám „eLkového“ jezdce? Podle sedu a schopnosti cítit svého koně!
Takže – pracovat na sobě znamená pracovat na zlepšení svého sedu a svých pocitů. A zde je jejich stručné shrnutí:
V následující fázi výcviku hrají působení i pomůcky významnou roli. Pokročilým jezdcem se stanete, až jednoho dne zjistíte, že dávání pomůcek musí přicházet v první řadě ze sedu. Už dříve jste svého koně pomoci namáhavým „řemeslných“ pomůcek sotva nacválali; neustále jste se dokola učili nazpaměť: lehce přistavit k vnitřní ruce, přenést hmotnost dovnitř, vnější holeň dozadu… A jako „pokročilý“ jezdec se pouze sedem trochu pohne nahoru – dozadu – dovnitř, zatlačíte vnitřní sedací kostí trochu dopředu – a kůň lehce a prostorně nacválá.
V kdejaké knize si přečtete, jak se má na koni správně sedět. Ale jedno je velmi důležité: uvolněnost kloubů - ramenních kloubů, kloubů paží, rukou, prstů, kyčelních, kolenních a kotníků. Uvolnit se a současně se napnout, to patří k nejtěžším věcem při ježdění. Všichni víme, že fyzicky uvolněný kůň může být pouze ten, který je uvolněný psychicky. U jezdce je to úplně stejné.
Tajemství úspěchu je spokojený a uvolněný kůň! Tato věta platí ve stejné míře i pro lidi.
Tento seriál vycházel v časopise Jezdectví v roce 2005.
Část 1: Předpoklady pro úspěch na stupni L
Část 2: Zádrže
Část 3: Ohnutí a narovnání
Část 4: Shromáždění
Část 5: Shromažďující cviky
Část 6: Shromážděný klus a cval, kontracval
Část 7: Bičík a ostruhy
Část 8: Práce na dvou stopách
Část 9: Ježdění s uzdou